Cesta zlatého prasátka k úloze jednoho z českých vánočních symbolů začala již v předkřesťanské Evropě a pojí se s pohanskými předchůdci Vánoc. Vítání zimního slunovratu, ustupující noci a prodlužujícího se dne, patřilo mezi jednu z nejvýznamnějších náboženských slavností starých Slovanů. Jedním ze symbolů slunečního kultu potom bylo i prase, znak hojnosti, prosperity, kterou přinese započatý odchod zimy.
Přestože v křesťanské symbolice nese prase spíše negativní atributy: válí se v bahně je příkladem lenosti, špíny, obžerství a všech charakterových kazů stal se nakonec vepřík součástí lidových rituálů jednoho z nejvýznamnějších dní církevního roku. Zlatou barvu přijalo prasátko od pohanského vítání vracejícího se Slunce, jakkoli i v křesťanství má zlato významnou úlohu, zlatý byl totiž jeden z darů tří králů, které obdržel Ježíšek v jesličkách, neboť právě ve zlatě se odváděla daň králům.
Obyčej ukazování zlatého prasátka se začal mezi staročeskými štědrovečerními zvyky objevovat překvapivě brzy a asi nejstarší zápis je z r. 1588 od Šimona Žlutického, který se v dopise zmiňuje, že na Štědrý den byl „bez jídla, pití, zlatých prasátek“. Jan Jeník, rytíř z Bratřic líčí zábavy ve druhé polovici XVIII. stol. a začátkem XIX. stol.: „Aby i ty malé děti celičký den spolu hlady trpěly, slibovalo se, že ten, který nic jísti a píti nebude, zlaté prasátko na večír uhlídá“.
Půst štědrého dne, posledního dne adventu ovlivnil skladbu štědrovečerních jídel a co víc, také se říkalo: "Na Štědrý den se nic nesnídá, neobědvá, nýbrž se čeká jen na večeři." Děti byly vybízeny k půstu slibem, že uvidí zlaté prasátko, a tak vznikla pravděpodobně jedna z nejkrásnější českých vánočních pověr. Podle ní je zlaté prasátko vidina přislíbená za neporušený předvánoční půst, který se drží od půlnoci před Štědrým dnem do západu slunce.
Místně jim bylo slíbeno, že když vydrží půst, tak uvidí lítat kohoutka, nebo byli strašeni děsivou šperechtou, že jim provrtá břicho, když půst nedodrží. Na Slovácku zase vyrážel na pomoc zlatému prasátku i svatý šprech, spíše strašidelná postavička, který nezbedným dětem neváhal provrtat břicho, aby se přesvědčil, zda je opravdu prázdné. Na jižní Moravě, se na štědrý den místy říkalo: "Ať se žádný neopováží něco do huby vzít. Dnes je velký půst. Kdyby někdo odrobínku chleba snědl, neuvidí zlatého beránka.“
Ve Slezsku rodiče slibovaly dětem, že když se zdrží jídla, uvidí zlaté tele, jak se spouští po zlatém laně u kostela, nebo jak skáče z pece. Na Znojemsku mohly postící se děti uvidět zlatou ovečku. Zlaté prasátko se dětem ukázalo jako světelný obraz. Tím prasátkem býval cedník, pod nímž večer hořela svíčka, paprsky, pronikající dírkami v cedníku, byly štětiny toho prasátka.
Na Valašsku slibovali žertem: Kdo se postí, uvidí večer „krokev zlatů“ s latú (latí), s latou = zlatou. Škádlívali se odleskem zrcadélka, jak zlaté prasátko běhalo po stropě a po zdech. Dětem se slibovalo, postí-li se, že budou vidět zlatoušky (zlaté prasátko).
Na štědrý den vzpomínal spisovatel Svatopluk Čech (1846-1908), autor dodnes populárních cestopisů pana Broučka: „O Štědrém dni zachovávaly jsme my, děti, svědomitě půst, méně proto, abychom uviděli zlaté prasátko – v které jsem alespoň já nikdy nevěřil – jako spíše, abychom se ničím neprohřešily proti zvyklostem svátku pro nás nejvzácnějšího.“
Místy se říkalo: "Ovocnému stromoví od večeře kosti a zlatouška na stěnu, tomu kdo se postí."
Často se, ale během dne podávaly obvykle jen bezmasá jídla, jako je např. staročeský kuba. V Tlumačově zase jen posnídali trochu česnečky bez chleba, někde ji zase jen obědvali a jinde opravdu nejedli vůbec anebo dětem půst zmírňovaly mlékem nebo žitnou kávou s chlebem.
zdroj: archiv Antonín ViK a Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře - Eva Večerková, Valburga Vavřincová - ČT24, 2013
vyobrazení: pohlednice: Josef Wenig, Adolf Kašpar
