Na Květnou neděli ráno běžela Barunka k řece natrhat kočiček, ony vždy již kvetly, „jak by věděly, že jich na ten den třeba“, myslilo si děvče. Když šla s babičkou do kostela na hrubou, nesly si jich každá hrst k svěcení. Na Škaredou středu, když dopředla babička svůj úkol a kolovrat vynášela na půdu, volala Adélka:
„Oh je, už jde kolovrat na půdu, babička bude příst na vřetánko!“ — „Až dá-li Pánbůh do zimy, pak ho zase sneseme,“ povídala jí babička.
Na Zelený čtvrtek věděly děti, že nebudou snídat nic jiného než jidášky s medem. Na Starém bělidle nebylo včel, ale pan otec poslal vždy plášť medu, když přehlížel. Pan otec byl včelař a měl mnoho úlů, slíbil také Proškové, až se mu podaří roj, že dostanou, poněvadž nejednou slyšel od babičky, že by si ničeho nepřála u toho stavení než úl, že je veselo člověku, když vidí ty včeličky celý den lítat z úlu do úlu a pilně pracovat.
zdroj: z knihy Babička, napsala Božena Němcová (1820, Vídeň – 1862, Praha)
vyobrazení: pohlednice Josef Wenig (1885, Staňkov u Horšovského Týna – 1939, Praha)
