Na Květnou neděli ráno běžela Barunka k řece natrhat kočiček, ony vždy již kvetly, „jak by věděly, že jich na ten den třeba“, myslilo si děvče. Když šla s babičkou do kostela na hrubou, nesly si jich každá hrst k svěcení. Na Škaredou středu, když dopředla babička svůj úkol a kolovrat vynášela na půdu, volala Adélka:
„Oh je, už jde kolovrat na půdu, babička bude příst na vřetánko!“ — „Až dá-li Pánbůh do zimy, pak ho zase sneseme,“ povídala jí babička.
Tento článek je exkluzivní obsah pro premiové uživatele
