Jeden z mnoha tisíců příběhů, které popisují životní události kvůli, kterým naši předci stavěli boží muka. Tento příběh je pravděpodobně z konce 19. století.
Polní cesta se u Hurychova pole rozšiřuje v palouk s obrovskou lipou, nejstatnější a nejkošatější v katastru obce. Pod tou lipou postavil letos z jara Hurych Boží muka. Předloni na podzim zapálil vandrák Hurychův statek. Málo Hurych zachránil, úroda byla pryč. Vandráka chytili, odsoudili a zavřeli do vězení. „Aspoň jsem přes zimu v suchu“, liboval si zlosyn. Donutit ho pracovat celé léto na stavbě, to by byl správný trest pro něj, říkali sousedé.
Pokaždé, když vyjížděl Hurych na pole, přirovnal na vůz několik cihel. Odvezl si pod lípu vše, co potřeboval. V polední přestávce, při jídle stavěl Boží muka. Když dostavěl, pokryl stříšku břidlicí a vše nabílil. Donesl sochu Sedmibolestné a umístil ji do výklenku. Pod výklenek zatloukl do země několik plochých kamenů. Na jeden z nich si klekl a pomodlil se. Odměnou za práci mu byla radost, že se u Boží muky modlí první.
K Božím mukám přicházejí postupně děti a kladou k sošce kytičky z polních i zahradních květin. Přicházejí vesničané, jinoši, dívky, muži, ženy, starci a stařeny. Modlí se. Za národ, vlast, rodiče, děti, sebe, příbuzné… Vnitřní zcelení po neštěstích jim ukázalo, jak hluboce vlastně milují vše to, co milovali před neštěstími.
Nezhyne rod, jenž věřit nepřestane, dědictví otců zachovej nám, Pane!
zdroj: knižní archiv Antonín ViK
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
