(text je autentický, jen s menšími úpravami pro lepší srozumitelnost)
V dobách minulých se naši předci postili velmi přísně po celou postní dobu, samozřejmě, že se našly výjimky, jaké se konečně vyskytují vždy, všude a při všem. Nepožívali máslo, vejce, ani mléko. Tak o tom vzniklo přísloví: „Čech, nežli by v pátek s máslem jedl, raději by ukradl koně.“ Movitější jedli ryby, chudší najedl se i planých hrušek nebo jiného prostého jídla, olejem maštěného. Jíst jídlo postní s českým olejem, „semenečným nebo lněným“, který dle Lomnického (1552-1623) „nestojí ani za bopomozi, nehodí se než do lampy anebo do kolomazi,“ bylo již samo o sobě nemalým pokáním. Ale odporný olej nebyl jedinou nepříjemností při postě našich praotců. Slušně se postit znamenalo u nich nejíst ničeho do syta. Přísnější v postní den nejedli vůbec nic, ba vypravuje se, že Čechové od Zeleného čtvrtku do Velikonoční neděle nic nejedli, výjimečně však mnozí požili v ten čas žluči, poněvadž ji Kristus Pán také požil.
Bratři čeští zachovávali půst, zvláště v protivenstvích (zkouška, smutek); byla to skutečná újma, ne snad jen zdržení se masa. Bavorynský, jeden ze správců bratrských, píše r. 1543: „Může jistě více trápiti se ten, kdož s chutí snědá kus masa, a ještě tolikéž i více snísti chtěje, však jídla zanechá nežli ten, jenžto ryb nebo zelí a planých hrušek nacpá se do těžkosti, jakožto obecně bývá, že se několikrát obžerú, když se postiti mají.“ Z toho vyplývá, že přemoci rozdrážděnou chuť po mase bylo větší zásluhou než najíst se do syta postního.
Jan Jeník rytíř z Bratřic, takto líčí půst za svého mládí, tedy počátkem druhé poloviny 18 století: „Tento za mého mladého věku od církve nařízený půst zachovával se celých sedum neděl. Všecko, jak děti, tak staré lidé, pod smrtelným hříchem nesměl ten celý, tak dlouhý čas toho nejmenšího od masa užívat, jen někteří tuze nemocní dle vysvědčení lékařského a zaplacení předepsané taxy mohli ten čas něco od masa, však ale jen jednou za den jisti. Když se tedy sedum neděl nic masitého nejedlo, jest k pochopení, jak se každý masojídek radoval na svátky velikonoční.“
Půst přísně zachovávali zvláště starší venkované a dbali neúprosně toho, aby i mládež se řídila všemi postními příkazy. Naši praotcové v postním čase nepožívali nejen masité pokrmy, ale ani již zmíněné mléko a vejce. Postními pokrmy jim byla nemaštěná jídla moučná, pučálka a polévka z pražma. Pučálka je pokrm z hrachu, který se po tři dny máčí ve vodě, až napučí, nabubří, pak se na pánvi pepřem a solí posype a praží. Pučálku, smočený a zase pražený hrách pepřem sypaný, v Praze postního času na ulicích ženy pražívaly a prodávaly . . . Pražmo jsou zrna obilná, nebo upražené klasy a vymnuté, než úplně dozrají; také zrní všelijakého druhu v troubě upražené, které pak v ruční stoupce nadrobno se roztírá a za potravu slouží. Pučálka, pražmo a polévka z něho připravená bývaly hlavním pokrmem postním zbožným předkům našim, odtud jméno druhé postní neděle pražné.
