Tato zapomenutá postava koledníka, se přičítá hlavně Praze a jeho pekařskému cechu. Koledovali na Štědrý den ještě před východem slunce, chodili dům od domu se zlatou nebo bílou peroutkou a oprašovali nábytek, hlavně však obrazy a všechny přítomné za účelem získání dárku. Na sobě měli modrý kabát, červené kalhoty, bílé punčochy a střevíce. Na hlavě měli posazenou čepici ve tvaru cukrové homole s dlouhým pérem, nebo husím křídlem. Jiní měli na hlavě pozlacené korunky nebo čepice s kožíšky.
Kališi zpívali v domácnostech písně s obsahem, který si přáli aby byl splněn: "Hopsa, hopsa, hejsa, na kamnech je husa, v troubě je pečeně, na stole je pivo, bratře, podej mi ho!"
Často navštěvovali pekařské krámy a „ometali“ husím křídlem (peroutkou, kosinkou) police, pulty, ošatky, nůši, koš, ale i majitele obchodu, pekařku a pekaře pro štěstí. Chodili i k lidem domů, když vešli do světnice, pozdravili a začali zpívat koledu, která měla mnoho slok a někdy i hráli divadlo. Nejčastěji zpívali koledu „my boží poslíčkové, andělíčkové.“ A protože to byla i koleda spojená se službou ometání, tak samozřejmě si zasloužili odměnu, dostali něco zboží, které se tam prodávalo, nebo něco peněz. Také rádi provozovali pro ně výhodný výměnný obchod, dali někomu kamínek a na oplátku chtěli něco dobrého či cenného. V Praze bylo chození s kališem rozšířeno všeobecně, snad proto, že tu bylo více obchodů než na vsi. Kališové chodili nejen o Štědrém dnu, ale i jiné dny o Vánocích. (mohlo se stát kolem roku 1868.)
Význam slova kališ=kalis=chuďas, pochází pravděpodobně z Holandska, odkud ho přinesli vlámští kupci do Prahy. Kališuji, kališovati, kališování = toulati se. V 19. století se také ujalo označení "kališovat" či "kališování" pro zahálku, nicnedělání a žebrotu.
Text písně z roku 1661, kterou Kališi při obchůzkách zpívali:
Nuž andělíčkové, Boží poslíčkové,
zvěstujte noviny, Syn Boží jediný,
Kristus se narodil, host se k nám zahodil.
Divné narození! K lidskému spasení
zpívejte vesele, ke cti Spasitele,
hosta k nám vítejme, děťátku zpívejme.
V chlévě má místečko, co ptáček hnízdečko,
hřejí vůl, oslíček, ze všech stran větříček,
přeprudce zavívá, čím Panna odívá. . .
Z dobových tisků:
Nejstarší zmínka o chození s Kališem je asi z roku 1613, kdy psal Albrecht Václav Smiřický ve svém nařízení o chování kněží a správců školních při církevních službách na náchodském panství ve Škvorci a Kostelci nad Černými lesy: "Na Štědrý den s kališem chození po koledách, kadění, na dveřích psaní i jiných škodlivých starých navyklostí má žákostvo zanechati."
Jan Neruda zapsal zajímavou narážku na kališe: Obrázky policejní (z r. 1868): předvádějí nachmeleného při ranním výslechu: "Co jste to včera tropil? Chodil jsem s kalíšema. Co je to? Mám kališe dole v uzlíku." Uzlík se přinese, rozváže a vyndá z něho oblek maškarní. Lidé mají rádi špás a zaplatí za něj…
V Jungmannově slovníku se také dočteme: Kališi, chasa sladovnická, chodívali po Praze zpívajíce a žebrajíce. Podle Václava Krolmuse (1790-1861), českého vlasteneckého kněze a sběratele lidové slovesnosti, byli kališi také nazýváni jako smítálkové nebo ometači, jinak i Boží poslíček. Podobně jako kališové se chovaly i Jihočeské „ometačky“.
zdroj: archiv Antonín ViK a Veselé chvíle v životě lidu českého, autor Č. Zíbrt. str. 63/54, báseň str. 65,
autorka ilustrace: Michaela Valentová
