Zvyk z českých osad levého horního Pojizeří.
Horské vísky mají zvláštní půvab, z části po stráních, z části v dolinách jsou chaloupky roztroušeny a k jejich vrchům se tulí. Někdy jsou v mlhu zahaleny, jež hlavy hor kryje a jejíž části jsou větrem zmítány a nad dolinou se vznášejí. A když vyjasní se čela hor, když mráčku nikde, tu i veseleji na svět se chaloupky dívají. A takový je i život v nich, někdy pln jasu a poezie, jindy je zkalen a zachmuřen.
Blíží se advent a Vánoce, nastal čas shánění: mouka, mák, povidla a koření se koupilo, tvaroh, sýr, máslo a mléko dala domácnost — a napeklo se koláčů a vánoček. Kdo měl blízko k pekaři, dal si tam připravené pečivo upéci; vzdálenější pekli doma, skoro všude měli doma pec a koláče bývaly vždy znamenité. Avšak o některých Vánocích se některé hospodyňky před cizími svým pečivem nechlubily. Jen zasvěcení si šeptali, že tam měli brousky — že tam přišel brusař. Většinou to znamenalo to, že se jim při pečení srazil boží dárek (vánočka, koláč) a nebo je opravdu navštívil brusař.
Kdo byla ta tajemná postava, která „chodila“ večer před štědrým dnem? Byla to podivná figurína o velikosti dospělého muže, kterou mládenci strojili několik dnů předem. Na dřevěnou kostru navlékli různé části mužského oblečení a vycpali je slámou, na hlavu dali figuríně čepici, na pravé rameno připevnili pekařskou lopatu, do ruky upevnili pometlo a celou postavu pak poprášili moukou a vůbec ji přizpůsobili tak, aby se podobala pekaři. V ruce figurína držela list papíru a brusař byl hotov. Vše bylo připraveno několik dnů před svátky a mládenci jen čekali na ten nejvhodnější okamžik, kdy a kde se budou péci vánočky nebo koláče. Nejraději začínali u starosty, a tak jeho příbytek několik večerů obcházeli a zjišťovali, kdy budou moci nepozorovaně vniknout do kuchyně domu a brusaře k peci přistavit.
Ten den nejčastěji nastal večer před štědrým dnem, právě v okamžiku, kdy chtěla hospodyně sázet do pece. Hochům se podařilo nepozorovaně vniknout do síně a brusaře přistavili k peci. Pec již byla vytopená, vzešlých (nakynutých) koláčů byla plná světnice a místo toho, aby sázely hospodyně do vymetených pecí, tak musely nejprve přečíst psaní, které brusař držel v ruce, protože psaní obsahovalo prosbu za Boží požehnání, jinak by se požehnání zvrhlo dle lidové pověry v kletbu. A tak se nejprve četl dlouhý dopis (text je na konci článku). A proč byl text tak dlouhý? Vysvětlení je prosté – šlo o záměr. Během čtení dopisu otevřená pec částečně vychladla, že bylo potřeba přitopit. Protože však koláče a další pečivo bylo již dostatečně vykynuté, „přešly“ a staly se z nich „brousky“, tedy pečivo nevábné a nedobré. Také se tak říkalo pečivu, které zůstalo některé hospodyňce v rozžhavené peci "sedět" — obyčejně tam, kde je chtěli mít až příliš dobré.
Pojmenování zvyku je tedy jasné, jméno své má jednak podle toho, že působí „brousky“ a také podle toho, že „přebrousil“ (přechodil) několik stavení. Komu se už dostal bruslař do stavení, snažili se ho co nejrychleji, a hlavně nepozorovaně přenést k sousedům, chystajícím se rovněž na pečení. Postavení brusaře k peci stávalo se stále nesnadnějším úkolem. Lidé byli ostražití, uzavírali domovní dveře a bylo třeba veliké obratnosti, aby se to zdařilo. Dělo se to způsobem rozmanitým; sousedé se smluvili, dva šli na návštěvu tam, kde se koláče pekly, některý šel nenápadně ven a nechal pootevřené dveře a vpustil venku čekajícího souseda s brusařem a ten jej k peci postavil a odešel. Jindy přinesli sousedé sami brusaře malého, co by pod kabát vešel а k peci ho postavili. Jiní zase postavili brusaře k venkovním domovním dveřím v domnění, že stačí, když u stavení stojí, brousky se napečou. Dopisy, které brusaři mívali v ruce, byly měněny.
Tento obyčej se asi nejdéle uchovával v Bratrouchově (okres Vysoké nad Jizerou) a v nejbližším okolí. Vznikl v době, kdy nebylo možno na vesnici dostat dobrých kvasnic a kdy bývala mouka špatnější. Pečivo se nedařilo, bylo jakoby stlačené, tvrdé a lid takovému pečivu říkal „brousky“. Není tedy divu, že v době, kdy se rozmanitým čárám věřilo, přičítali jim lidé i pokažení pečiva. Úplný konec zvyku nastal na konci první poloviny 20. století, kdy z venkovských stavení pomalu mizely pece.
Dopis s požehnáním od brusaře:
„Vážený pane hospodáři! Jsem chlapík od cechu, jenže bez práce, znám péct křechtíky, též i koláče, proto spěchám krok a skok, kde se peče o překot. Když jsem šel podle Hofmanky, právě přebírali rozinky, tu jsem se v hostinci „u Proudu“ zastavil, v síni stál hrnec s povidlemi, já ho překulil. Hostinský lamentoval, ona spíná ruce; koupil jsem si za tři a utíkám prudce. A tak jen dále pospíchám honem sotva dechu popadaje, přiběhnu k Stříbrnovem, tam jsem se ale se špatnou potázal, když mně hospodář prázdnou díž ukázal. Tu se obrátím na nového hospodáře, ten si však naříkal, že nemá dno u díže, a tak mrzut pospíchám, k Pacholikoj utíkám. Tam, když přijdu do světnice, o jaká to metelice, selka v ruce polena kus: „Starej, cos to upek, samý brus!“ Švec v koutě drží verpánek, hledí zkroušeně jako beránek, a já tam stát nezůstal, abych ňákou nedostal. Sypu pryč; sotva jsem však vyšel jen, přiběh za mnou švícko ven, došel ke mně a na rameno mi klepe: „Rozumíš-li, támhle u zvonku (u starostů), tam se peče,“ spěchám tedy do čísla posledního. Tu dohoním hostinského: prkno s koláči na rameně má a za ním hoch s lucernou cupitá. Vítr silně naň dotírá, šenkýř prkno silně svírá. Hoch najednou tu „ouha“ houk, vždyť vám vítr čtyři sfouk. Šenkýř div nad spoustou nepláče, ve sněhu, když vidí koláče. Co počít v tuto chvíli, kdyby aspoň upečené byly. Já ho nechal státi tam a pospíchám tedy k vám, nenechte mě zmrznout přec, ukažte mně zadní pec. Já přeji vám hospodáři, nechť se vám všem dobře daří, by vám Pánbůh dal, co byste si přál, dejte pozor, ať nestane se kousek, aby nebyly spáleny nebo samy brousek. S úctou dva bez práce co, rádi koláče.“ (stalo se kolem roku 1890)
Další varianta dopisu od brusaře:
„Pozor na brousky. Slyšeli jsme v domovině naší, že v té vážené vesnici vaší vždy po svatém Prokopu v neděli slavnou pout jste světili. Slyšeli jsme také o té věci, že koláče budete péci. I poslal mě mistr můj k vám, bych při práci pomohl vám. Všecky k tomu potřebnosti přináším Vám do hojnosti a sice kvasnice z Brusnice. Pro běl jsem byl v Miletíně a pro tvaroh v Zebíně; pro mandle a pro rozinky musil jsem jít do Studynky, do Vrchlabe pro papír, byl to mrzutý špacír. Přijměte ty naše služby, vyplní se vaše tužby, všemohoucí Bůh a svátá Trojice, štěstí zdraví udělí vám velice. Veškeren váš dobytek dvojnásobný dá vám užitek. Na poli pak obilí způsobí vám veselí. Na všem vašem počínání bude Boží požehnání, všechen tento váš život, bude beze všech trampot. Vy i vaše hospodyně budete žít spokojeně, ke stáru pak děti milé sladit budou vaše chvíle. Uznejte a přijměte to naše namáhání, jinak v opak obrátí se toto přání.“ — Stručný obsah jiného, dopisu: „Žádám o práci. Protože je mnoho sněhu, spokojím se s prací jakoukoliv a budu dělat za stravu. Také myslím, že dostanu trochu kořalky.“
Z dobového tisku:
Dnes, v předvečer vánoční, poskytuje Praha obraz klidnější. Karlovo náměstí, jež včera ještě podobalo se panskému lesu, přibralo dnes tvářnost lesa selského, kdež, jak známo, v pěti řadách lze viděti tři stromečky. Ryby následkem tání si to rozmyslily a z 2 korun 20 hal. klesly na 1 korunu 80 hal., a možná že o Štědrém dnu klesnou ještě více. Před každým řeznickým a uzenářským krámem stojí káď s neckami, v nichž šplouchají se ryby. Rozumí se, že ze všech krámů zmizely jaternice. Ačkoliv jaternice má velikou podobnost s rybou, anebo aspoň s úhořem, nemohou se tyto dva snésti. Včera již byly ryby rozsekány, nasoleny a roztříděny na černé, červené a na modré a dnes nastane vaření, smažení a pečení. Vánočky se již rdí a ochutnávají. Šťastni jsou tam, kde se nezastavil brusař. Tak se totiž říká na venkově, zůstaly-li některé hospodyňce vánočky v rozžhavené peci sedět — obyčejně tam, kde je chtěli miti až příliš dobré. — Všem pak přejeme šťastné a radostné vánoční svátky. (časopis Čech, 24.12.1909)
zdroj: knižní archiv Antonín ViK a kniha: Český rok na vsi a ve městě – Pavel Toufar
časopis: Český lid, 1905, str. 331-334, autor Josef Panýr a Čeněk Zíbrt
vyobrazení: koláž Antonín ViK
