Jednoho dne vrazil Jan do světnice s křikem: „Děti, děti, pojďte se podívat, babička snesla z půdy kolovrat!“ – „Je to, jaký div?“ kárala matka děti, vidouc, že se všecky ze dveří ženou, i Barunka. Ovšem, div to nebyl žádný, ale matka nepomněla, jakých radostí babička s kolovrátkem do sednice přinesla. S kolovrátkem přišly přástevnice a s nimi krásné pohádky a veselé písně. Ale nade všecko milo jim bylo, když začala babička povídat pohádky o princeznách se zlatými hvězdami na čele, o rytířích a princích zakletých ve lvy a psy, anebo dokonce v kameny, o oříškách, v nichž složeny byly celé drahé obleky.
A jak milo bylo v sednici, když se smrklo! Vorša okenice zavřela, v kamnech praskaly smolné otýpky, doprostřed sednice vysoký dřevěný svícen se postavil, do železných ramenou plápolající louče se zastrčily a kolem dokola lavice a stoličky se postavily přástevnicím, pro něž mimo to babička po každé vošatku křížal a švestek uchystala, pro poslinku. S jakou dychtivostí čekaly děti, brzo-li dveře u síně klapnou a přástevnice ve dveřích se ukážou! Neboť o přástvách babička dříve nezačala povídat, až se přadleny sešly.
