Když se tak klenutou jizbou, kterou od několika let obývám, rozestírají podvečerní stíny, a před mým oknem dvaačtyřicetiletý ořech se ani nehýbe, když venku ticho, obloha plna mlh, s nichž trousí se znenáhla sníh, když v kamnech popraskují plameny a na protější stěně obrážejí se nejsmělejšími křivolačkami — pokaždé se mi zdá, jako by s těmi krouživými jazýčky na stěně oblétalo hlavu mou dávno uplynulé mládí s veškerým půvabem nejmilejších vzpomínek, obrázek se střídá s obrázkem, od některého se nechce oku ani odloučiti, a ruka by ho tak ráda zachytila. Škoda, že zmizí rychleji než na klenbě plamének, a že zapadá v nezměrnou hloubku minulosti, která se už nikdy — nikdy více nevrátí.
Je po páté hodině ranní. Ze Svatomartinského kostelíčka rozléhá se ztichlou naší dědinkou klekání. Venku je všechno bílé, ještě prý se poprašuje. Ale na roráty půjdeme přece. Půjdeme, i kdyby šidla padala, »Vstávej — slyšíš — jářku!« Jak bych neslyšel! Vždyť jsem se probouzel každou chvilku a naslouchal pozorně, zdali už nezvoní. Ale dosud všude ticho, a ještě nekokrhají ani kohouti. Bylo tu starostí, abych nezaspal. A potom bych neslyšel! Však mi do dneška zní v uších drahý, nezapomenutelný hlas, ač několik let již tomu, co umlkl na věky.
Šipkou jsem byl dole z lůžka a oblečen okamžiknutím. Taška s řemenem na přasku byla již připravena, dva krajíce chleba v ní také velice starostlivou rukou uloženy a někdy i po jablíčku naděleno; návsí kmitají se již svítilny jako bludičky, sníh pod nohama skřípá, ozývá se veselý hovor, slyšeti i hvízdnutí, už jde Skůra, Šaloun, ve protějších statcích dvířka také vrzají, poštěkují psi — Voříška poznám mezi všemi, vybíhá si i na náves.
»Dej Pánbůh dobrýtro!« »Vítám vás na slovo Boží!« »Taky vás!«
Otcové si podávají ruce, povídají o mrazu, že čekali podle včerejška větší a že to ještě ujde. A my si ohrnovali na pangrotkách kožešiny přes uši. Našim tatíkům pak tenhle, mráz ještě ucházel. Nám bělelo nad očima řasoví, a tatíci čekali ještě tužší zimu. A hned byly zase ruce v rukavicích s jedním palcem, jež jsme měli přehozené přes ramena na šňůrkách.
Najednou ozve se mi zrovna do uší: »Haf — haf!« Na očích ucítil jsem dvě ruce a zaslechl jsem tlumený smích. Byl to přítel Honzík, asi o dvě leta starší než já, ale nepoměrně vyšší; já mu tak dosahoval po bradu. Ale dobrá duše; jediné, že nás trochu někdy škádlíval. Ale nepozastavovali jsme se nad tím, protože byl veliký, uměl dobře otloukati píšťaly, uměl zahvizdnouti na dva prsty položené do úst, nejdále dohodil, nejvýše dosáhl, každému okamžitě ruku sebe pevněji sevřenou v pěst rozevřel, znal všecky ptáky, věděl, kdejaký hnízdí, rozeznal je po vajíčkách, bouchačka jeho nejdále donášela, vydržel stáli na jedné noze, jak kdo dlouho chtěl.
A ani jsme nevěděli, jak jsme se již octli na »Květnici«. Odtud dolů do Kvílíc jen jediný skok. V kostele plno světel, všemi stezkami po stráních kmitají se svítilny, odevšad ozývá se hovor. Údolinou rozléhá se již z chrámu zpěv. Už tam i Plchovský Hyk; má před sebou rozevřenou obrovskou knihu, v níž řádky na noty jako brázdy, písmena jako kolečka u hodin. My urychlili krok a tou chvílí zazvučely ze staré začernalé zvonice »Pětipejsek« se »Sousedským« A tihle dva si uměli zanotovat! nejlépe. Pětipejsek »dyškant« a Sousedský »alto«. Starý Vocásek říkával, že pozná na hodinu zcela dobře, jestli se rozhoupaly před svatbou anebo před pohřbem. V kostele jsme si potom tak nejupřímněji zazpívali. Všecky písně jsme uměli zpaměti a už podle předehry jsme zcela dobře poznali, jakou milý náš pan učitel spustí…
Zdroj: Václav Beneš Třebízský (1849, Třebíz – 1884, Mariánské lázně), Z rodné chaloupky, 1921
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
