Housata o prvním jarním dnu vyvedená
U potoka za vsí, na zeleném palouku, jehož hustý drn, co den svěžejší zelení se odívá, husa s houfem žlutých housátek se pase. Housátka baculatá, žluťoučká, travičku zobáčky štípou a něžně štěbetají. V záři jarního slunce, v první jarní den lesknou se hvězdice bílých sedmikrásek na palouku, jako by je tu někdo do rána hrstí našil. Mnohé rdí se na spodu veselou červení, jiné posud v poupatech tisknou se mezi travou. Po modré obloze ženou se chundele bílých mraků a chvílemi zastírají hřející slunce. Tam letí vysoko bílý racek, žalostně kvičí a oznamuje, že přišlo jaro a radostný život s ním.
Pod jívou u potoka sedí bělovlasý děda na balvanu a vyhřívá se spokojeně v březnovém sluníčku. Drží mezi nohama malého Vašíčka a hladí jeho bělavé vlásky. Kolem potoka, ve vrboví, jehož posud holé pruty se zdaleka žloutnou, pobíhá Vlček, očuchává, kde, jakou díru po myších a krtcích. Rozpustile skočí mezí housata, ale husa s nataženým krkem se sykotem žene se po Vlčkovi a chrání své maličké zplozence.
Větvičky jívy, posud zdobené řadami stříbrných kočiček, počínají rozkvétati a ze žlutavých tyčinek jehněd šíří kolem líbeznou, mandlovou vůni. Houfy včel bzučí a poletují po květech jívy a sají med jako hladové. Je to první potrava, kterou jim na jaře příroda zdarma poskytuje. Vedle na kameni usedá babočka a rozevírá svá hnědě strakatá křídla, vyhřívajíc ve slunci ztuhlé údy po chladné noci.
„Jdi, Vašíčku, odežeň housátka od potoka, aby do něho nenaskákala“. Vašíček běží a metličkou žene housata zpět na palouk a husa chraptivým hlasem stále k nim hovoří а k pořádku napomíná. „Dobré poledne, dědečku, pasete housátka, vida, vida, toť jistě první v celé vsi, jak se batolí, jak jsou veselá“. „Pozdrav Bůh, sousede. Tří dny jsou staré, bylo jich deset, jedno se vylíhlo nějak churavé a do večera pošlo. Jdete z pole?“. „Ano, rýpal jsem na louce v Záluží strouhy“. A soused narovnává si na ramenech rýč a motyku a přeskakuje potok ke vsi. Vlček se štěkotem jej na několik kroků doprovází.
„Běž, Vašíčku, honem domů, ať maminka přijde s košíkem pro housátka, blíží se na obloze veliký, černý mrak a zvedá se ledový, prudký vítr“. Vašíček běží do blízké chalupy a dědeček shání housátka do houfce k huse. Vítr zaskučí a bílé vločky sněhové divoce letí z výšin a lepí se na zelené trávě.
autor: Josef Velenovský (1858, Čekanice – 1949, Mnichovice), český botanik, mykolog a filozof, profesor Univerzity Karlovy.
zdroj: kniha Obrázky, l. p. 1928, str. 6 (v březnu 1919)
vyobrazení: pohlednice, autor: H. Hoffmann
