Poslední den v roce lidé navštěvovali kostel a modlitbou děkovali za všechno dobré. O půlnoci se příchod Nového roku vítal hlaholem zvonů, vytrubováním ponocných a hlásných z kostelních věží.
Začínajícímu se novému roku dříve říkali „Nové léto“. Jak se o tomto období zpívalo ve staročeské žákovské koledě:
Již k vám jdeme zpívajíce a Bohu čest vzdávajíce, nové léto zvěstujíce.
V tento čas prováděli staří Čechové různé žerty a kratochvíle, pravděpodobně bylo velmi veselo, protože proti těmto oslavám horlil v r. 1581 T. Ř. Soběslavský: „U předků našich někdy ten obyčej byl, že na Nové léto lid toliko k smíchu přivozovali a kratochvíli nějakou tropili, kterážto žádného užitku nepřinášela a podle toho kázání slovo Boží velice zlehčeno a v žert obráceno bylo.“
Je doloženo, že naši předci se na přelomu roku nejen veselili a přáli si, ale posílali i dárky pod jménem "koledy Nového léta", dary Nového léta, např. malované minuce (kalendáře)… Jak popisuje roku 1612 Akantido-Mitis: „U křesťanů jest starý a zvyklý obyčej, že při nastávání nového roku vinšuje přítel příteli a známý známému šťastný začátek Nového léta, s veselým prostředkem i s prospěšným skončením. Při učiněném vinši bývá také i dar odesílán na znamení křesťanské lásky, víry a přívětivosti společné a na dokázání řečí i skutkem toho, což mysl a srdce pobožného vinšuje a žádá..."
Kolem Nového roku mívali na radnicích mnoho práce s vyřizováním novoročních darů pro vlivné úředníky. Jeden takový popis jejich činnosti je z města Písku. (cca 17. století)
„Když se blížil Nový rok neboli Nové léto, jak se za stara říkalo, měli na radnici města Písku dvojnásobnou agendu a radní písař neomezené úřední hodiny. Také primas, pečlivý hospodář obce, polesný a fišmistři mohli ujezdit svým koníčkům všecky nohy po zmrazcích nebo blátě, jak se sháněli po obecních dvorech, lesích a rybnících.
Nešlo snad o nějaké uzavírání účtů nebo inventářů do konce roku, na takové věci tehdejší městští úředníci tak horlivě nespěchali, ale šlo o něco jiného, důležitějšího. Šlo o gratulace neboli vinše Nového léta četným královským a krajským hodnostářům, duchovním vrchnostem, advokátům a celé škále kancelářských úředníků. Byli to pánové a úřady, na nichž správa obce byla závislá a jejichž přízeň ustavičně potřebovala ve svých přečetných úředních i soukromých záležitostech. A taková novoroční gratulace s přiměřeným prezentem tenkrát rozhodovala o blahovůli nadřízených až do Zeleného čtvrtku, kdy následovala další povinná etapa vinšů a prezentů.
Proto v době vánoční psal radní písař od rána do večera samé vinše Nového léta. Nebylo to však jen tak – musily se jemně odstupňovat podle urozenosti a významu adresáta. Ale písečtí to uměli. Psali vinše ponížené, pokorné, uctivé, přátelské, žoviální a – žádné.
Na příkaz konšelů všichni úředníci, primas, polesný a fišmistr se potom starali o to, aby vinš teoretický, slovní, dostal patřičnou praktickou, hmotnou formu. A zase podle pateré stupnice chystali k vinšům odstupňované prezenty. Primas tučná telata, skopce, vepře, husy, kachny, domácí pivo, škopky másla a sádla, bochníky sýrů, nůše vajíček. Polesný sháněl jeleny, srnce, černou, zajíce, koroptve, a jako vrchol všeho, nám už skoro neznámou královskou lahůdku – ptáky jeřábky. Fišmistři vybírali kapry, štiky, líny, pstruhy, rybičky prstličky (malí lososi), tu nejvzácnější rybí lahůdku, kterou dávní císařové a králové a jejich nejvyšší úředníci každý rok dokonale vyjedli. Všechny tyto potraviny, pochutiny a dobroty putovaly nejvíc do Prahy a do sídel krajských úřadů, do kuchyní pánů hodnostářů a protektorů.
K poníženému vinši nejvyššímu hodnostáři, řekněme panu podkomořímu, patřil vrchovatě naložený fasuňkový vůz s prezenty Nového léta, jejichž korunou byl svazek ptáků jeřábků a soudek s kopou naložených prstliček, pro běžný lid bohužel neznámých. Zato takový pouhý pan písař pražského advokáta dostal pěkné, ale jen blahovolné psaníčko a k němu zajíčka tak čtyřliberního nebo jeden zlatý, aby si popřál truňk vína.
Nebylo škoda tolika hodnot každoročně z města vyvážených? Podle tehdejších názorů a zvyklostí ne. Obdarovaní se nikdy neurazili a brali prezenty jako věc samozřejmou, ba povinnou. Bylo by zle, kdyby magistrát s darem na nějakého vlivného pána zapomněl, nebo dokonce poslal jen vinš bez prezentu. Hned tu byl úřední posel se psaním žertovným, štiplavým, rozhněvaným, ba i velitelským, v němž se pán hlásí o každoroční prezent Nového léta. Takových listů je v píseckém archivu celá sbírka. Na druhé straně dárci věděli velmi dobře, proč své vinše a prezenty posílají. Věděli, že se jim jejich cena mnohonásobně vrátí v podobě vyhraných procesů, odepsaných daní, prodloužených půjček, odvolání vojska z města a někdy také jako dobrodiní – přimhouřených očí." (sepsal písecký historik prof. František Křemen, z 1. ledna 1928, kniha: Písecko pod betlémskou hvězdou - Jiří Prášek)
zdroj: Masopust držíme (1910) a Veselé chvíle v životě lidu českého - Dr. Čeněk Zíbrt (1864-1932), vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
