Les se svým bohatstvím lesních plodů měl pro děti neobyčejnou přitažlivost. S velikou radostí chodily na houby a měly celou řadu praktik, jak nasbírat hodně hub. Když děti našly první houbu, neopomněly říci: „Pán Bůh rač být svatým pomocníčkem!“ Pak ji okusily a následně měly štěstí při hledání další takové, že jich vždy domů přinesly celý ranec nebo košík. Kdyby však někdo daroval někomu první nalezenou houbu, vydal by si tím z ruky štěstí a nic by nenašel. Místa, kde děti houby našly pečlivě zahrabaly, aby rostly jiné. Při sbírání se sebou bral každý, i ten nejmenší hříbek, poněvadž, kdyby ho nechaly ležet, aby vyrostl, buď by se sám od sebe ztratil, nebo by třetího dne zčervivěl. A proto raději hřib malý nežli žádný.
Na Poličsku se věří, že se nemá chodit na houby v neděli. Kdo však přeci jen jde přináší si s houbami do domu nouzi. Aby děti v lese nezabloudily, o to se postarala matka, když dětem dala o Štědrém večeru k jídlu houbovou polévku. Pokud by ale náhodou děti v lese zabloudily znají neomylný prostředek, jak nalézt cestu z lesa k domovu. Chytí prostě slunéčko sedmitečné neboli „berušku“ a dají si ji na dlaň, přičemž se ho zeptají: „Beruško, kudy mám jít?“ Slunéčko odletí některým směrem, a tak ukáže dětem cestu, kudy se musí brát, aby vyšly z lesa.
