Slunce bylo ještě za lesy, když z nás stáhla babička peřiny. „Vždyť není dnes škola.“ „Ale Velký pátek. Už jsem řekla.“ Vstali jsme mrzutě, rozespalé oči pomalu se rozhlížely po světnici, všude pološero ranní. Venku chladno. Na dvoře ve vaničce musili jsme se umýt studenou vodou, a pod hruškou na zahrádce jsme se museli pomodlit. Babička nám předříkávala modlitbičku. Zuby nám jektaly a z mokrých vlasů nám kapala voda na krk. „Tak teď jděte do světnice a nasnídáte se.“
Z nouze jsme udělali ctnost a pochvalovali si, jak je to pěkné, ráno vstát před východem slunce, umýt se ve studené vodě pod širým nebem. Po snídaní jsme vyhledali řehtačky a klapačky a vyšli na náves, kde zatím už se scházeli kluci z celé vsi. Seřadili jsme se, ti větší klackové napřed, a nastoupili jsme pochod rozsáhlou vesnicí. „Zvonili“ jsme ranní klekáni. Lomoz jak v indiánském táboře, a při tom na celé hrdlo zpívali jsme „Kopali jámu“. Psi po celé vesnici mohli se pominout. Po návratu domů byli jsme tak ukřičeni, že jsme se sháněli ještě jednou po snídani.
Honzík Tomšův uložil doma řehtačku, nacpal vdolky, chleba a sušené švestky do kapes a přišel ke mně. „Tak půjdeme.“ „Kam?“ „Vždyť víš, na Podráz.“ Podráz byl starý hrádek v našem podlesí. Snad je tam dosud. Tu a tam stará zeď, kousek brány, prohlubeň, kde bývala studna, a pod starou baštou táhly se klenuté, valné již zasuté sklepy a pobořené chodby. Honzíkův dědeček se dušoval, že na Velký pátek, když na Ročově v kostele čtou se pašije, hoří tu zlato. Jsou prý tu všechny poklady, které tu ukryl ročovský klášter před Žižkou, a vše že tu leží zapomenuto a netknuto. Honzíkův dědeček prý na vlastní oči viděl hořet tu zlato, ale pojala prý jej hrůza a on srdnatě utekl domů. Vnuk jeho měl větší kuráž, proto se mi svěřil se svým plánem a já souhlasil. Ještě Vincek kovářův a Ivan z pastoušky byl zasvěcen do tajemství. Více společníků jsme nechtěli brát, poněvadž čím více podílníků, tím menší podíl, to jsme znali z početnice.
Nenápadně jsem se zásobil proviantem a vytratil se z domova. Za vsí čekal Vincek s různými nástroji, jež vzal tatíkovi v kovárně, kleště, kladivo, dláto, kdybychom musili roztloukat okované truhly se zlatem, a za vsí se k nám přidal Ivan, maje pod kabátem pytel na peníze. Kráčeli jsme jako nastávající velmožové lučinami k lesům. Najednou ozvalo se za námi podivné oddychování, byl to náš pes Vořech. Chtěl jsem jej zahnat domů, ale vzpomněl jsem si, že nám může prokázali dobré služby. Vořech dostal vdolek, a aby mu nenapadlo nás zrádně opustit, ukázali jsme mu, že máme ještě, a pes se mohl radostí zbláznit. Lidé jsou zvědaví, proto jsme se jim z daleka, vyhýbali, aby se nevyptávali, kam, co a jak. Za hodinu jsme byli na Podrázi. Všude kolkolem samý les, takové divné ticho, až smutno. Navrhl jsem, abychom se rozestavili po sutinách a každý, aby dával pozor na jiné místo, kde začne zlato hořet. Vincek byl toho moudrého náhledu, abychom společnými silami zůstali všichni pěkně pohromadě, a sice tady u té staré zdi při cestě. Kdyby snad se stalo, že bychom musili utéci, abychom nemusili dlouho hledat cestu, která vede dolů k silnici. Usedli jsme pohromadě, hezky vedle sebe, s ujištěním, že se nebojíme. Vořech si usedl vedle Honzíka, a sice po té straně, kde měl ještě plnou kapsu vdolků.
Dávali jsme pozor. Oči naše byly již vykoukány, pašije musí být už dávno odbyty, vždyť už bude poledne. Vstali jsme a šli se podívat, kde by poklady asi mohly být ukryty. Nejdřív Vořech, to se rozumí. Rozběhl se do hradiště a zmizel v jednom sklepení. Vyběhl a zas do druhé díry. Zase se vyřítil, otáčel se, očichával sypkou, starým drnem promíchanou půdu, zaryl čumák mezi drny, odfrknul, zabručel a začal hrabat, až hlína daleko od něho lítala. Nejspíš tam vyčenichal ježka. „Najednou Vořech ustal, zabručel — rup! — jako když se roztrhne kabát, a zas hrabal. Jenže teď místo hlíny lítalo z díry peří. Rozběhli jsme se tam. Chytil jsem Vořecha za zadní nohy a vytáhl jej z díry. Hlavu měl samé peří, v hubě také peří a ve vyhrabané jámě objevilo se peří a nějaká červená cícha. Vytáhli jsme to ven. Veliká peřina, po straně roztržená tesáky Vořechovými a pod ní ještě jiná peřina, a ještě jiná. Rozhrabali jsme hlínu a drny a vytahali osm peřin. Tady byly na hromadě. Vořech si hned na jednu lehl za odměnu. Co s tím? Vincka jsme poslali do blízké vsi, aby přivedl lidi. Celý zástup jich přišel. V čele jich chalupník Slíva. „To jsou naše peřiny“, volal, sotva spatřil Voříškův nález, „to je věno naší Andulky. Před týdnem nás vykradli a tady to zahrabali. Osm bylo těch peřin, všecky jsou na světě.“ Některé peřiny vzal do náruče, druhé mu pomohli odnést sousedi. „Hoši, pojďte se mnou.“ A každý z nás dostal od Slívy zlatník. Pelášili jsme k domovu. Už na nás čekali, „Kde jste byli, hoši?“ „Dobývat poklady na hradišti.“ „Nu, a našli jste něco?“ Ukázali jsme zlatníky.
zdroj: časopis Venkov, l. p. 1909, číslo 85. Napsal dr. J. L. Hrdina
vyobrazení: pohlednice Oskar Schmidt
