Když se Ježíšek v Betlémě narodil, chtěl jej Herodes zabít. Anděl se však zjevil sv. Josefu a Panně Marii, a poradil jim, aby utekli s Ježíškem do Egypta. Vstali o půlnoci, zabalili Ježíška, vzali si oslátko a utíkali do Egypta. Přišli do takových velikých hor Judských, že nebylo vidět, jen do nebe a na zem i lesy byly tak tmavé. Posmutněli, neboť nevěděli, jdou-li dobře. Uprostřed hor zabloudili. Protože s sebou nevzali ani kousek chleba, měli všichni tři hlad, i Ježíšek, i Panna Maria i sv. Josef. Jenom vodu měli, když přišli v těch Judských horách k potůčku Ježíšek hlady plakal. Když jej Panna Maria celá utrmácená na zem posadila, přilétali k Ježíškovi ptáčci, poskakovali mu po ramínkách, po nožičkách, po hlavičce, po ručičkách. Hrál si s nimi, hladil je a chytal a zase pouštěl. A oni k němu opět přilétali, a tak Ježíšek na hlad úplně zapomněl. Radostí se jen usmíval.
Šli dále: šli celý den a nemohli stále najít cestu. Když si myslili, že budou muset zase pod širým nebem nocovat, zaslechli najednou veliké rány jako od kovadliny. Šli po zvuku, až přišli skutečně k jednomu kováři. Měl pět tovaryšů, kteří dělali věci k ukřižování Pána Ježíše. Poprosili o nocleh, kterého se jim u kováře dostalo. Panna Maria posadila, jak venku se dělá, Ježíška před chaloupkou do trávy. V tom vyběhlo z chaloupky děvčátko, které nemělo jedné ruky a kterému se Ježíšek tak líbil. Panna Maria řekla tomuto děvčátku: „Podej mi toho Ježíška.“ „Kterak Ti ho podám, když ručičku nemám?“ „Jen se sehni a podej mi ho.“ Děvčátko se sehnulo a hned mělo obě ručičky. Kovář a kovářka měli velikou radost, že se jim děvčátko uzdravilo. Ihned vzali „takové světské lidi“ do chaloupky, pohostili je a vystlali jim pěkně postel. Ráno ji zase pohostili a ukázali jim cestu těmi lesy. Když se Panna Maria ptala, co to dělají, řekl jí kovář: „Věci k ukřižování Pána Ježíše.“ Panna Maria hořce zaplakala. Ptal se jí, proč pláče, a dozvěděl se, že Ježíš je to děťátko, co je u něho a co kováři děvčátko uzdravil. Kovář ihned přestal na těch věcech dále pracovat. Propustil tovaryše a živil se od té doby jenom hospodářstvím.
Což to bylo všechno platné, že jim ukázali cestu, když ty hory byly tak veliké. Bloudili zase celý den. Jenom to lepší měli, že měli co jíst a netrpěli žízní. Už se blížila noc a oni pořád nic, správnou cestu nenacházeli. Tu se na ně vyřítilo dvanáct loupežníků. Mysleli, že přepadené okradou. Když však viděli, že jsou tak chudě oblečeni a nic nemají, chtěli je aspoň zabít. Když už se o tom radili, šel vůdce ještě jednou k Panně Marii, která měla něco zabaleného. Myslil, že jsou tam ukryty peníze. Vzal za to a hle! — Tu vidí roztomilé, krásné děťátko, klére se mu neobyčejně líbilo. I bylo mu líto tohoto děťátka. Rozhodl se, že všechny vezme do svého obydlí, ale tam rodiče v noci, až usnou, zabije a dítě si nechá. Panna Maria večer poprosila lupičovu ženu o trochu vody, aby děťátko mohla vykoupat. Lupič měl dítě ohyzdné, samé strupy a bolesti. Když Panna Maria Ježíška vykoupala, řekla lupičově ženě, aby v té vodě i své dítě vykoupala. Jen ho tam vložila, hned bylo zbaveno všech škaredých vředů a bolestí. Ani ho poznat nemohli, jak bylo krásné. Tu loupežník a jeho žena poznali, že to cizí dítě není nějaké obyčejné, ale božské.
