Všechny pověry jsou spojeny s prováděnými činnostmi na štědrý den
Věšteckých praktik se konalo na Valašsku o Štědrém večeru a vůbec ve vánoční době velké množství. Věštilo se vlastně skoro ze všeho, co mělo něco společného s domácností a hospodářstvím: ze smetí, z jídla, z různých zvuků, ze dřeva… K věštění ženicha bylo používáno i pozorování domácích zvířat, zvláště kočky a psa. V posledních desetiletích jim však lidová tradice nepřisuzovala účinnost. Proto mnohé dostaly žertovné podbarvení.
- Smetí, které hospodyňky vymetly při štědrodenním úklidu mohly děvčata vynášet v pachuli (v klíně) ke plotům na křižovatky cest a poslouchaly odkud vítr zafučí nebo se něco ozve. Z té strany půjde pro ně ženich. Uslyšela-li tlouci kladivem, tak dostane kováře, když slyšela řezat pilu měla do roka zemřít.
- Místy děvčata používala k věštění štědrovečerních "šišek", do nichž vkládala lístečky se jmény chlapců. Která "šiška" vyplavala při vaření na povrch první, označila jméno budoucího ženicha.
- Hošťálkové si děvčata k věštění schovávala vdolek, který hospodyně na Štědrý den vytáhla z pece první. Koláč se rozkrojil na tolik kousků, kolik bylo v domě svobodných děvčat. Každé hodilo svůj díl kočce. Dcery, jejichž díl kočka pozřela, se měly do roka vdát.
- Na ten den se nakrájelo tolik kousků osůchů (vdolků), kolik bylo chasy ve stavení a každý si svůj kousek poznačil. Pak se daly všechny na podavačku (lopatku) a postavila se na zem. Který kus snědl pes jako první, tak se majitel/ka tohoto kousku do roku oženil nebo provdala. (Rožnov p/R.)
- O štědrém dnu sypala děvčata zrnka z večeře na cestu. Odkud je přišli ptáci sezobat, odtud přijdou i ženiši pro děvčata v domě. (Rožnov p/R.)
- Když se povečeří, vycházejí ven a dívají se na hvězdy. Nad kterou ráztokou (kotlinou) první hvězdičku spatří, tam se určitě dostane.
- Do kurníku chodí děvčata jinde s vařechou, na Hrozenkově však s „kutačkou“ a zaklepají třikrát. Ozve-li se kohút, provdá se ještě ten rok, ozve-li se kura, ještě se nevdá, ale „sa přespí“ (stane se „závitkou“).
- Devečky házeli po kohoutovi, aby zazpíval, a které zazpíval, ta se do roka vdala.
- Obřadní úlohu vody o Vánocích připomíná její používání ve velikonočních obřadech. O půlnoci nebo před východem slunka se lidé chodili umývat do potoční vody. Zvláštní moc byla přisuzována vodě na soutocích, v níž se děvčata umývala, aby se líbila mládencům.
- Děvčata chodí na štědrý den k Bečvě, házejí do ní kameny, dávajíce pozor, jaký udělá zvuk. Jestli to „róchne“, dostane sedláka, co má koně. Jestli to „žbluňkne“, dostane ožralce, jestli to „zaklepoce“ dostane mlynáře atd.
- Když se dívka umývá na potoku a po umytí z něj co která vytáhne, z toho prorokuje, jakého řemeslníka za muže dostane. Vytáhne-li na př. kousek dřeva, dostane stolaře, pakli kůže, bude paní ševcovou atd.
- Nebo šly třást chebzem (bezem) a pravily: „Třasu, třasu chebz, kde je můj milý, nech tam štěká pes.“ Kde se ozval, odtud přišel ženich.
- Po štědrovečerní večeři se zametla jizba, smetí na lopatce vynesla děvčata "na křížné chodníčky". Přitom na rozcestí naslouchala různým zvukům. Když připomínaly zvonění, předpovídaly smrt, muzika zase věštila svatbu.
- Děvčata si též ukládala smetí pod hlavu; o kterém mládenci se jí v noci zdálo, toho měla dostat za manžela.
- K věštění ženicha bylo používáno i pozorování domácích zvířat, zvláště kočky a psa. Ve Študlově vyhazovali kočku z domu a pozorovali. kterým směrem poběží. Tím směrem měl jít věštící do světa, odtud mohl přijít, ale i ženich nebo návštěva.
- Děvčata chodila po večeři "na drva", která brala bez počítání. Sudý počet potom předpovídal svatby, lichý počet v Poteči oznamoval, že děvče dostane vdovce.
- Rozšířená byla věštba podle střevíců házených přes hlavu. Když směřovala špička botu ke dveřím, věštící předpokládal, že do roka odejde z domu. V opačném případě měl zůstat ještě rok doma.
- Ve Vysokém Poli jsme zaznamenali věštbu pomocí síta a nůžek. Dvě děvčata nabodla síto na nůžky, každá držela jedno "očko" nůžek. Na kterou stranu se síto obrátilo, v tu stranu se mělo věštící děvče vdát.
- Která si nevěděla rady a chtěla svého souzeného vidět, upekla si pagáček (placku) ze všeho obilí jaké ve stavení našla. Posolila ho svěcenou solí a večer, už po tmě si vzala nůž a šla na „humno“ (mlat ve stodole). Tam se oděla jak „ju Pámbu stvořil“, klekla si na zem a pagáček na zemi krájela. Jakmile prý začala krájet uviděla svého souzeného napřed jen tak v mlze, pak zřetelněji a zřetelněji, až ho poznala. A ten byl její i kdyby „hory doly volaly“. Děvče však muselo být mravopočestné. Ledajaká „oplana“ nesměla se tohoto kouzlení odvážit.
Kdysi prý jedna taká „vykřičená“ šla na milé humno a jak začala pagáček krájet, přiletěl ukrutný černý býk, s přeukrutnýma rohama a tam ju do smrti „dotrkál“. Byla pak řeč, že to byl sám čert a že ji do pekla pojal, že „šak jinéh ženicha beztak nebyla hodná!“
zdroj: archiv Antonín ViK, časopis Český lid a Venkov
Vánoční obyčeje na Valašsku – autor textu: PhDr. Josef Tomeš, Ph.D., zdroje: A. Plessingerová, B. M. Kulda, Moravské Valašsko – Matouš Václavek
časopis Koleda, 1876, 18 číslo
vyobrazení: pohlednice, autor Václav Čutta (1878, Praha - 1934, Praha)
