Sv. Lucie chrání Valašsko i před čarodějnicemi.
Vánoční obyčeje na moravském Valašsku začínaly dnem sv. Lucie (13. prosince). Vázalo se k němu několik obřadních jevů: obchůzka masek "Luce", zákazy předení, představy o působení čarodějnic a věštecké úkony. Toho dne opravdu žádná gazděna (hospodyně) nepředla. Někde tento obyčej dodržovaly hospodyně velmi důsledně a raději vynášely kolovraty z jizby na půdu či komoru.
Obchůzka masky obvykle souvisela se zákazem předení, který se k svátku vázal. Večer před sv. Lucií chodívala po domech ženská bíle oblečená, která se nazývala Luca, Lucka. Přinášela dětem dárky jako sv. Mikuláš, svým bílým šatem a tichým chozením (někdy syčely) po jizbě vzbuzovala posvátnou hrůzu a kontrolovala zdali se v chalupě nepřede. Místy se tento obyčej doposud zachoval. Na mnohých místech chodívala Luca „zababúlaná v kožuchu“ majíc v rukávě kopáč, jímž „zobala“. Nebo měla na sobě bílou plachtu, na hlavě dřevěný talíř a v ústech zuby z řepy. Z řepy si žena vykrojila tři járky a strčila mezi zuby, čímž se stalo, že „ňuhňala“. V ruce pak měla vařechu, jíž klepala ženské po prstech, aby lépe přadly. Odtud rčení a výstraha: „Příde Luca a potříšče ti prsty, abys lepší přadla!“ (Valašsko, 1894)
U Valašských Klobůk zase chodili (nebo ještě chodí) dva mužští oblečení v bílé ženské sukně a košile, majíce na hlavách bílé čepce a moukou si zabílily tváře. Jeden měl křídlo a smetal prach se stěny, druhý štětku a líčil. Jakmile svou práci dokonali, byli obdarováni nějakým dárkem. Na Hrozenkově chodili tři chlapci v bílém oblečení, jeden s vodou a věchtem, druhý s metlou, třetí se štětkou. První umýval lžíce a lávky, druhý za ním zametal, třetí obličejoval. Vůbec nemluvili, když dostali dar, pokývali jenom hlavou na poděkovanou.
Některé okolnosti obchůzky naznačují, že se v tradici mohly udržovat i ohlasy plodnostních obřadů. V Nedašově např. nosila Luca figurínu dítěte a ptala si "na krupku". Ve Vlachovicích ometala peroutkou stěny, sporák, ale ometala také mužům tváře a "rozporky", při čemž se tropily různé žerty. Ve Francově Lhotě vyháněli maska zametáním z domu zlé duchy a nemoci. V Drnovicích nosila Luca v hrotku vodu a štětkou stříkala po ženách, které v ten čas obvykle kolektivně draly peří. Obřadní význam měly i příkazy mlčení. Maska nikde nepromluvila ani slova, tiše vešla do domu, se syčením předvedla všechny úkony a zase beze slova odešla.
Je-li špatné počasí na sv. Lucii, nerady se odstavují telata; neboť málo které se vydaří, obyčejně onemocní.
Sv. Lucie chrání Valašsko před čarodějnicemi:
V noci 13. prosince se údajně měly slétat čarodějnice na hoře Radhošť a v lidové tradici na Valašsku se věřilo, že svatá Lucie je ochránkyní před těmito ženštinami, proto mnohé úkony, které se v den sv. Lucie prováděly, měly ochránit dům před zlými bytostmi a hlavně před čarodějnicemi. Na Rožnovsku v tento den nechtěli lidé nikoho cizího pouštět do chlévů, a to z obavy, aby si neodnesl kousek hnoje, čímž by mohl uškodit hospodářství. Ve Velkých Karlovicích vykropovali stavení svěcenou vodou, aby čarodějnice neměly přístup. Apotropajní smysl měly křížky, které se psaly v předvečer sv. Lucie na trámy a dvéře dřevěným uhlem, česnekem nebo svěcenou křídou. V Poteči oškrabovali kůru ze stromu; jemuž říkali "vaz". Kůru pak dávali pod dvéře stáje nebo připevňovali na hovězí dobytek, aby byl chráněn před čarodějnicemi.
Tento den gazděny a děvečky využívaly také k tomu, aby na Boží narození uviděly čarodějnice a měli se před nimi tak na pozoru. Za tím účelem zhotovují rozličné prostředky, z nichž některé uvádíme:
- Chce-li některá hospodyně uvidět „čarodějnice“ na Boží narození, plete od sv. Lucie až do Božího narození punčochu, ale nesmí ji uzavřít. Zároveň musí ve stejné době dělat stoličku. Na Boží narození vezme tedy stoličku a punčochu, jde na jitřní, sedne si pod pavlač a děrou v punčoše se dívá, zdali uvidí čarodějnice na „ohřeblochu“ nebo „ometlochu“ (koštěti) jezdit kolem oltáře, nebo je může spatřit mezi lidem, kterak má každá na hlavě buď hrotek nebo krajáč od mléka.
— Také čarodějnice uvidí, když na sv. Lucii utrhne révek třešňový, dá jej do vody a každý den „chlpem“ (hltem) vody zalévá. Révek do Vánoc rozkvete; vezme-li jej pak do kostela, tož pozná všecky čarodějnice: jsou k oltáři obráceny zády.
— Nechává-li gazděna nebo děvečka od sv. Lucie až do Božího narození z každého „topéní“ jedno polínko a na Boží narození těmi polínky zatopí, uvidí na jitřní čarodějnice.
— Spatří je také, začne-li od sv. Lucie ze dřeva strouhat vařečku. V té vařečce však musí vyvrtat dírku a tou dírkou se dívat na jitřní mezi lidi.
- Jinak také uvidí na jitřní čarodějnice ten, kdo vezme z „kerchova“ (hřbitova) desku z rakve, „brč“ (suk) z ní vytlačí a do té „brči“ dírku provrtá.
- Nebo je také spatří i ten, kdo je narozen na bílou sobotu.
Ale čarodějnice se mnohdy takovým všetečkům mstí. Spatří-li takového člověka, že je pozoruje, hrozí mu prstem, posílají na něho mdlobu takovou, že musí odejít z kostela, nebo mu dokonce po kostele natlučou záda, jak se to stalo jednomu chasníkovi ve Frenštátě. Tomu tolik nabily, že se sotva dovlekl domů, a nikdy poté nechtěl se dívat na čarodějnice.
Uvedené zvyky a obyčeje o sv. Lucii dosvědčují, že jsou již pradávné, z časů oněch, kdy naši předkové slovanští byli ještě pohany. Když se pak stali po příchodu svatých apoštolů Cyrilla a Methoda křesťany, vložil se různým slavnostem, zvykům a obyčejům pohanským smysl a účel křesťanský, tak že se až do naší doby dochovaly.
zdroj: archiv Antonín ViK, kniha Vánoce, 1893, autor: Matouš Václavek (1842, Malenovice - 1908, Vsetín), Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy, 1889
Vánoční obyčeje na Valašsku - autor textu: PhDr. Josef Tomeš, Ph.D., zdroje: A. Plessingerová, B. M. Kulda, vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
