Se sluncem a svatým Janem je u nás spojena také legenda o mytickém kapradí a jeho moci odhalit nám poklady země. Říká se, že na den svatého Jana kapradí rozkvétá zlatými květy, které se třpytí jako oheň. Kdo chtěl využít mocné síly matky Země, potřeboval získat kvítek z takového kapradí. Vypravuje se o něm, že kdo ho při sobě nosí, stává se neviditelným, rozumí řeči zvířat i stromů, může vídati, jak se duby scházejí k besedám, má ve všem štěstí, může dobývati poklady podzemní, zná tajné síly přírody a vidí budoucnost. Jen majitel nesměl promluvit ani slůvka, sice by zlatý květ ztratil kouzlo a zle by bylo.
Kdo se pokouší tento květ v noci před sv. Jánem získat, dělává kruh jeřábovu hůlkou, nebo zbytkem první louče, která hořela večer novoroční, a přitom zapaluje hromničku. Samozřejmě, že dotyčnému hrozí veliké nebezpečí, poněvadž čerti hlídají kapradí čekajíce, aby se hned zmocnili zázračného květu, děsí člověka všelijakými přístrachy: strhne se hrozné zemětřesení, hřmění, blýskání, je slyšet ďábelský smích a praskání, a nakonec se zjeví i sám satanáš v té nejstrašnější podobě. Odvážlivec se však nesmí ohlížet, sic mu hlava zůstane zkroucena na věky, nesmí vystoupit ani z kola, sic ho čerti roztrhali. Kdo tohle všechno přetrval a neutekl, spatřil o půlnoci kolem kapradí neobyčejné světlo a bylo vyhráno. Již jen chytil opadávající zlatý květ do bílých šatů a vzhůru na poklad, který byl hluboko v zemi. Květ kapradiny však pomáhal zem i skálu otevřít. Z objeveného pokladu si člověk mohl vzít jen tolik, kolik unesl, jinak by ho zlé síly krutě potrestaly. Četné národní pověsti nám však vypravují, že se mnohým lidem dostalo tohoto kouzelného daru čirou náhodou.
