Svatojánská noc je z hlediska jarních obyčejů jedna z nejvýznamnějších nocí, důležitější než například noc prvomájová a podobně jako filipojakubské noci se i jí připisovala tajuplná moc. Připomeňme si třeba rozmarnou komedii Wiliama Shakespeara "Sen noci svatojánské", v níž se prolíná dvojí svět: svět lidí a svět skřítků a víl.
V čase slunovratu šlo o skutečnou budoucnost a u zemědělců bylo třeba chránit sebe, rodinu, dům i okolí před zlými mocnostmi, které v časech přelomů období vystupují z hlubin a mohou škodit, např. čarodějnice a je nutno se před nimi opět chránit, tak jako o noci filipojakubské. K základním složkám svatojánských obyčejů patří oheň, voda a rosa, zeleň a nahota lidského těla.
Typickým prvkem této noci jsou svatojánské ohně, pálené na kopcích nad vesnicí, aby světlo z vatry ozářilo celou vesnici a tím pádem ji posvětilo. Protože kam dopadlo světlo svatojánského ohně, tam se nedostalo nic zlého. Ohně symbolicky představují slunce, které je v době letního slunovratu na vrcholu sil.
Tyto ohně se pro získání síly přeskakují. Uprostřed hranice dřeva se někde vztyčil i kůl s figurou ze slámy a zavěsily se na něj zelené věnečky jako symbolické oběti ohni. Když se hranice zhroutila a kmen spadl, každý se snažil věneček nebo aspoň jeho část ukořistit, protože to byl kouzelný prostředek k ochraně dobytka. Svatojánské ohně se přeskakovaly někdy i ve dvojici. Skákání přes oheň v páru mělo zajistit pevnou vazbu mezi mužem a ženou a šťastný vztah. Od ohně se zapalovala i stará košťata, kterými se pak kroužilo, nebo se vyhazovala do vzduchu. Kolikrát dotyčný mladík vyhodil koště do vzduchu, aniž zhaslo, tolik let měl zůstat zdravý.
