Je proslulý moravský lidový obyčej, hlavně na Slovácku. Jde o specifickou podobu králenských slavností (honění krále) kdysi rozšířených po celém Česku. Jízda králů může mít původ až v pohanské době, kdy mezi sebou chlapci soutěžili při vyhánění dobytka. Nejlepší byl králem. Druhý možný původ tradice vidí v útěku uherského krále Matyáše Korvína před Jiřím z Poděbrad v 15. století. Aby se neprozradil svým vzhledem a mluvou, oblékl se do ženského kroje a do úst si vložil růži.
Vznik tradice je tedy nejasný, ale svou velkou popularitu získala jízda králů po pražské Národopisné výstavě (1895), kde se předvedení tohoto obřadního zvyku setkalo u diváků s velkým úspěchem. Slovácká jízda se tak stala slavnou a zajímali se oni nejen mnozí umělci, ale i široká veřejnost. Nejpopulárnější je jízda králů z Vlčnova, která má za sebou minimálně dvousetletou tradici. Původně se jízda konala pravidelně o svatodušním pondělí, ale od roku 1953 se přesunula na svatodušní neděli a po roce 1964, kdy Vlčnov oslavil sedmisté výročí obce, se termín místo pohyblivé svatodušní neděle stanovil na poslední neděli v květnu.
Při této slavnosti se králem stává mladý jinoch ve věku 10-12 let. Většinou šlo o synka zámožného hospodáře, neboť mít syna králem bylo nákladné, s funkcí krále souviselo i placení výdajů na hostinu. Král jel na bílém koni, v dívčím převlečení se spoustou pentlí a květinovým věncem na hlavě, držící v ústech růži na znamení přikázaného mlčení. Podobně jsou vystrojeni i jeho dva pobočníci, chránící ho tasenými šavlemi. Tato funkce byla velmi zodpovědná, neboť ukrást krále se považovalo za velkou pohanu nejen družiny, ale i celé obce. Za nimi jela slavnostně vystrojená královská družina, kterou tvoří kolem dvanácti svobodných hochů, takzvaných legrútů. Roli legrútů vždy plní chlapci, kteří v daném roce dosáhnou osmnácti let.
Než se vydali družiníci s králem na jízdu vesnicí, musel požádat jejich zástupce představeného obce o souhlas. Pak teprve průvod vyrazil na objížďku vesnice. Malý král se svými dvěma druhy jede pomalu obcí, jako by jí žehnal, zahlazoval rány a připomínal, že mládí má své nezastupitelné místo v životě, po celou dobu jízdy král mlčí a nesmí se ani usmát. Kromě pobočníků tvoří královský průvod praporečníci, s prapory zastrčenými v holinkách, vyvolávači a děkovníci, všichni ve svátečních krojích, ozdobeni spoustou pentlí, fáborů a květů. Neméně jsou vystrojeni i koně.
Vyvolávači, „tlampači“, ohlašují příjezd svého „chudého“ krále voláním, které má své krajové varianty: „Hýlom, hýlom!“ – „Hulaj, hulaj“ – Hyle, hyle, hyle!“ – „Hélo, hélo!“ apod.
Družina zastavuje před jednotlivými domy, vyvolávači více či méně pochvalnými řečmi a třeba i peprnými průpovídkami komentují vlastnosti a konání jejich obyvatel:
Hýlom, hýlom, poslůchajte, domácí i přespolní,
co vám budem povídati na svatodušní pondělí.
Před týmto domem ptáčkové zpívajů, že ty panenky všeci mládenci rádi majů,
že jsú tu u domu kláty, že jsú tu děvčata jak karafiáty.
Pak pronesou nějaké rýmované říkání, jako např.: Před týmto domem voda se točí, že paňmáma majú černé oči. Jinde: Před týmto domem je hromádka smetí, že v tom domě majú hodně dětí. A před farou: Teče voda čistá, že se zde hlásá víra Ježíše Krista.
Tak to jde od stavení ke stavení. Nikde nepřijdou vyvolavači neboli tlampači do rozpaků a se vším si vědí pohotově rady. Vedle vyvolávačů jezdí žebráci, kteří ve staveních prosí o dárky pro krále říkajíce:
Na krále, tetičko, na krále, máme krále chudobného, ale přitom poctivého.
Okradli nám ho na horách, na dolách, na zelených pustinách.
Ukradli mu tři sta koní z prázdných stájí, tři sta volů z prázdných dvorů.
Dobře, že tam neměl nic, byli by mu ukradli ještě víc. na krále, matičko, na krále!
Dárky se vybíraly, protože chlapci měli pochopitelně značné výlohy s výzdobou koní a oblečením svým. Proto také hospodyně neváhají a štědře žebráky obdarovávaly penězi, tak i vejci. Když průvod objel všechna stavení došlo místy i na vlastní jízdu králů neboli závody koní, při nichž král nesměl být předhoněn. Kdyby se tak však stalo, musí král všechny jezdce pohostit. Tyto dostihy byly do jisté míry symbolem pomíjivosti světské slávy, a proto byly v různých krajích provázeny rozmanitými zvyky.
V některých krajích kat králova průvodu stínal žábu, jež prý okusovala králi knoflíky, jinde znázorňují popravu samotného krále, což bývá naznačováno shazováním jeho koruny do vody. Král se ovšem brání mečem, mnohde i skáče do vody za svou korunkou a pohostí své katy, když ji nenajde. Jinde jest souzen „pohanskou radou“ a někde místo krále stínají „lenocha“, tj. toho, který nejpozději vyháněl na pastvu.
Za vybrané peníze se večer uspořádala muzika, ale tanec trval jen do půlnoci. Vstupné platili jen chlapci a ti, kteří se nezúčastnili jízdy králů museli mimo vstupné zaplatit hudebníkům tuplák piva.
Od roku 2011 je Jízda králů zapsaná na seznam světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Vlčnovská jízda je nejznámější, další se konají v Kunovicích a Hluku na Uherskohradišťsku a ve Skoronicích na Hodonínsku. Jediná vlčnovská se jezdí každoročně, letos se však Jízda králů postupně uskuteční na všech čtyřech místech.
zdroj: archiv Antonín ViK, Český rok od jara do zimy – Milada Motlová, Čtvero ročních období v lidové tradici – Jiřina Langhammerová.
vyobrazení: ilustrace - Joža Uprka (1861, Kněždub – 1940, Hroznová Lhota)
