Staří Slované slavili na prahu léta rusalné svátky, název se zřejmě odvinul od starořímské slavnosti die rosae, dne růží, rosalia. Pohanské věrské představy a obyčeje, které provázely rusalné svátky přetrvávaly ještě dlouho po přijetí křesťanství.
Dovídáme se o nich už z Kosmovy kroniky z 11. století, kdy roku 1092 píše o knížeti Břetislavu II., že se mu podařilo vyhnat ze země čarodějníky, věštce a pohanské hadače. Rovněž prý dal pokácet a spálit háje nebo stromy, které prostý lid ctil. Vykořenil i pověrčivé zvyky, jež vesničané, ještě napolo pohané, zachovávali v úterý nebo ve středu o letnicích tím, že přinášeli dary, u studánek zabíjeli oběti a zlým duchům obětovali, dále pohřby, jež se děly v lesích a na polích a konečně i bezbožné kratochvíle, jež rozpustile provozovali nad svými mrtvými, volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích. V pozdějších dobách naši předkové oslavovali letnice hodokvasy, zpěvem a tancem.
Původně trvaly svatodušní svátky celý týden. Bývaly termínem hromadných křtů, biřmování, svěcení vody a konfirmací. V období baroka je však postupně zastínily pompézní oslavy svátku Božího těla. Jejich význam i nadále klesal a po druhém vatikánském koncilu (1958-63) zbyl z kdysi třetích nejvýznamnějších křesťanských svátků jen pouhý nedělní Boží hod svatodušní.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: archiv Antonín ViK a Obyčeje a slavnosti, Eva Večerková
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
