Svatodušními svátky, letnicemi vrcholí období Velikonoc, slaví se padesát dnů po Velikonoční neděli, připomíná se jimi seslání Ducha svatého. Protože tyto svátky připadají na dobu, kdy se všechno zelená a kvete, lidé jim také říkali „zelené“ nebo rozálie - podle růží. Letnice jsou svátky radostné, s bohatou květinovou výzdobou kostelů a kvetou-li už růže, tak hlavně jejich květy jsou součástí výzdoby. Roucho kněze při bohoslužbách je červené barvy „ohnivé“, která má připomenout ohnivé jazyky, v jejichž podobě Duch svatý na apoštoly sestoupil. V době raného křesťanství se konaly křty, protože svatodušní svátky byly vedle Velikonoc určeny jako druhý termín pro přijímání nových věřících. Často se při této příležitosti uděluje svátost biřmování, tedy obnovení křtu na prahu dospělosti.
V sobotu před „zelenými“ svátky hospodyně uklidily dům a vyzdobily jej zvenku i zevnitř zelenými lipovými větvemi a kvítím. Zelené větvičky se zastrkovaly za okna a ve světnici byl ověnčený především „svatý kout“, roh světnice s obrázky svatých a krucifixem (kříž s tělem Ježíše Krista), aby si měl v neděli Duch svatý, až přijde do příbytku v podobě holubice, kam sednout. Zpravidla tu stával i stůl a nad ním visela dřevěná holubička (symbol Ducha svatého). V sobotní předvečer se také po celé vsi ozývalo práskání bičů, střílení z pušek a pistolí a rachtání klíči. Hluk sloužil jako magický prostředek proti temným a čarodějným silám a také měl rachot připomínat hukot vichru, který doprovázel příchod Ducha svatého.
Dospělá děvčata byla v noci ze svatodušní soboty na svatodušní neděli terčem všelijakých šelmovství. Pokud bylo v uplynulém roce některé z nich opuštěno svým milým, byla teď cesta k okýnku jeho komůrky vysypána vápnem, aby celý svět spatřil tu "vápennou pěšinku" a mohl se zhrzené vysmát.
V neděli před mší bývala k snídani káva, koblihy nebo buchty. Všichni pak putovali na slavnou mši do kostela. Pokud cesta byla dlouhá a namáhavá, stavěli se mužští ještě v hospodě na housku, jedno či dvě piva. Při vyzvánění kostelních zvonů se však všichni zvedali, aby bohoslužbu nezmeškali. Po nedělní mši se zasedlo ke slavnostnímu obědu a odpoledne byla muzika. Svatodušní pondělí, které už církev neslaví patřilo světským slavnostem, podobně jako o Velikonocích. Když se ve 20. století Svatodušní pondělí jako svátek vytratilo, nahradila ho sobota.
Lásky plné škádlení pokračovalo i z neděle na pondělí: Stoličku na dojení, která jinak přes noc stála přede dveřmi do stáje, musila mít děvčata o svatodušní noci z neděle na pondělek pod starostlivým dozorem, jinak by to domácí nářadí hodili místní chasníci do rybníka, odkud by je děvečky ráno na svatodušní pondělí musely teprve pracně lovit, než by se vydaly do stáje za prací. Také mnohý zapomenutý "cimrštok" (stolička, sedátko, podnožka, stupátko v místnosti) plaval ráno na svatodušní pondělí vesele po vodě. Říkalo se tomu, že se "královny koupou".
O svatodušních svátcích (v neděli, nebo v pondělí) vycházeli sedláci na pole a staří mladším ukazovali hranice svých lánů a mezníky, nejsou-li přeneseny. Vše pro zachování toho budoucí paměti. Po prohlídce zasedali ke společné pitce a zábavě, zpěvu i tanci.
Letnice (lat. Pentecostes = 50. velikonoční den), židovský svátek slavený jako dožínky na poděkování za úrodu, se stal dnem seslání Ducha Svatého na apoštoly shromážděné i s Pannou Marií na modlitbách. V tento desátý den od Nanebevstoupení dovršil Bůh dílo našeho vykoupení sesláním svého Svatého Ducha na apoštoly, tedy událost, kdy apoštolové získali svou duchovní sílu šířit nové učení.
Letnice nemají pevný termín a mohou proběhnout v časovém rozmezí od 10. května do 13. června. Ve středověku se nazývaly Pentekostes (50. den po Velikonocích). Nejstarší zpráva o oslavách svatodušních svátků byla zapsána už kronikářem Kosmasem v 11. století.
Další neděli po svatodušních svátcích se slaví svátek Nejsvětější Trojice, kterou představuje Bůh otec, syn Ježíš a Duch svatý.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: archiv Antonín ViK, Č. Zíbrt: Veselé chvíle v životě lidu českého, časopis Český lid, 1894
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
