Sv. Prokop je patronem Čech, horníků a rolníků.
Narodil se v Chotouni mezi Českým Brodem a Kouřimí, na zemanské tvrzi. Datum není spolehlivě známé, mohlo to být kolem r. 985. Vzdělal se ve staroslověnštině asi u některých kněží a na Vyšehradě. Podle některých zpráv byl určitou dobu někde ve slovanském klášteře v Uhrách, kde se zdokonalil v slovanské liturgii. Své životní poslání viděl Prokop v duchovním stavu a přijal kněžské svěcení. Přitom byl i ženatý, protože tehdy nebyly všeobecně platné přísné předpisy o kněžském celibátu. Měl i syna Jimrama (Emmerama).
Benediktinským mnichem se stal pravděpodobně v břevnovském klášteře. Po vyvraždění Slavníkovců mniši s rodovými svazky hodně měnili místa, a i Prokop měl dovoleno odejít do ústraní, kam ho táhla touha po samotě. Dostal povolení k poustevničení. Kolem roku 1009 se usadil v sázavských lesích. Časem se k němu připojil syn Jimram, synovec Vít a několik dalších osob a vznikla tak poustevnická osada. Uprostřed prostých chatrčí měli postavenou kapli zasvěcenou Panně Marii a sv. Janu Křtiteli. Osmkrát za den se v ní scházeli k modlitbám, zpěvům, slavení liturgie, v níž se spojoval římský obřad s liturgickou staroslověnštinou.
Legenda o setkání s knížetem Oldřichem:
Jeho další osud změnilo náhodné setkání s knížetem Oldřichem, jak legenda vypráví: „Stalo se, že přijel kníže Oldřich na Kouřim a v lesích honbou se bavil. Jednoho dne lovili v lesích při Sázavě, a Oldřich dychtivě žena se za jelenem, zůstavil lovce daleko za sebou. Jelen byl velký a krásný a vždycky nechal Oldřicha dojíti asi tak daleko, co by vystřelil z lučiště, ale když tak kníže učiniti chtěl, jelen dal se do běhu a vábil jej za sebou až na kraj stráně a stěny, kde Prokop právě doubec ke své potřebě osekával. Tu jelen zastaviv se ulehl za Prokopem, obrátiv tvář svou s parohy ke knížeti.“ Kníže úplně na lovecký sport zapomněl. „Kdo jsi, ježto na této poušti bydlíš? Jak ti říkají a co tu činíš?“ Poustevníkova odpověď byla pokorná: „Jsem člověk nehodný a hříšník, avšak otrok boží před zákonem svatého Benedikta. Mé jméno je Prokop." Kníže měl pochopitelně žízeň, hostitel mu nabídl vodu. Ten se nejprve ošklíbal, ale pak vypil všechno, bodejť by ne, neboť voda se božím dopuštěním proměnila v nejlepší víno.“
Oldřich si zvolil Prokopa za rádce a svým majetkem mu přispěl v r. 1032 k založení Sázavského benediktinského kláštera, kde se stal Prokop jeho opatem. Prokop v něm udržoval slovanskou liturgii. Jako opat řídil své mnichy pravidlem pokory a zásadou: "Modli se a pracuj!" jeho úsilím bylo: "Vše pro Boha!" Byl vlídný a štědrý a úspěšně bojoval proti zlu a ďáblovým pokušením. Zemřel 25.3. v r. 1053. V letech 1078 – 1080 byl opatem Sázavského kláštera jeho syn Jimrám.
Tento klášter podporoval i Oldřichův syn Břetislav, teprve Břetislavův syn Spytihněv měl politiku své vlády orientovanou na posílení své moci, takže slovanské mnichy z kláštera vyhnal. A vrací je tam teprve Vratislav I., český král."
K Prokopovi se váže i další legenda a je to ta, jak ho lidé viděli orat s čertem zapřaženým do pluhu, poháněným křížem ve světcově pravici. Proto bývá často zobrazován s čertem na řetězu, u nohou nebo v zápřehu. Svatořečen však byl v roce 1204, papežem Inocencem III. v Římě. Atributy: důtky, spoutaný ďábel, jelen, laň a poustevník.
Jak asi mohl svatý Prokop vypadat? Tak o tom vypovídá veršovaná Legenda svatoprokopská ze 13. století. My si ten úryvek, informující nás o Prokopově fyzickém vzhledu přečteme v originále, tak trochu s potěšením, že si tuhletu češtinu starou sedm set let už vlastně nemusíme ani překládat...
Byl jest člověk urozeniem vysoký, u plecú i v těle stavem široký.
V hnáty byl velmi silný, ve všem těle ovšem plný.
Hlavu dosti velikú jměl a tvářú ovšem bieše běl.
Čelo jměl dosti veliké, bradka bieše črná také.
Vlasy črné střednie mieše a vzezřenie jasného bieše.
Promluvenie jměl milostivé a srdce ke každému nelstivé.
Rúcha nemnoho mieše, jednu sukniu a kapiu nosieše.
Škapléř jmieše pro dielo; toť jest rúcho jeho bylo...
Proč slavíme sv. Prokopa až 4. července?
Sv. Prokop zemřel 25. 3. a v tento den jej také uvádí martyrologium. Jelikož toho dne má přednost slavnost Zvěstování Páně, jedná se o postní dobu a nám jde o slavení národního světce, bylo v naší zemi dovoleno jeho slavení v dnešní letní den, tedy v den, kdy mělo dojít ke svatořečení: v neděli 4. července 1204 v Čechách pod vedením papežského legáta kardinála Guida.
Pohřeb Prokopa se uskutečnil v sázavském klášteře, ale jeho ostatky byly v roce 1588 slavnostně přeneseny do pražského kostela Všech svatých. Přenesení ostatků ve dnech 28. – 29. května se zúčastnil i císař Rudolf II. a pražský arcibiskup Martin Medek. Podle zjištění profesora Emanuela Vlčka se ale jedná o ostatky čtyř osob, z nichž ani jedna nebyla svatým Prokopem. V relikviáři v témže kostele uchovávané zlomky lebky ale Prokopovi patřily. Větší část jeho těla, původně pohřbená v sázavském klášteře, tedy dosud čeká na své objevení.
zdroj: archiv Antonín ViK a Český rozhlas Dvojka: 55. schůzka: Sv. Prokop a Sázava
www.catholica.cz
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.c
