Svátek svatého Huberta byl v lidové tradici odjakživa startem hlavní sezóny podzimních honů. Myslivci se v tento den scházejí na slavnostních „Hubertských mších“, které doprovází hra na lesní rohy a borlice. K tomuto dni se vázala také řada specifických zvyků. V některých krajích lidé nechávali světit chléb, sůl a vodu – věřili totiž, že je jejich požití ochrání před kousnutím vzteklého psa.
Tzv. Hubertův chléb si poutníci odnášeli z města sv. Hubert (ve Francii) k ochraně svých domácích zvířat. Loveckým psům se vypaloval do čela otisk tzv. Hubertova klíče, aby se zvířata nebála vody. Vzteklina se ve Francii a Belgii nazývá "nemoc sv. Huberta".
Svatohubertský kult je odnepaměti pevně spjat s jelenem, který byl vždy vnímán jako král našich lesů a dokonalý symbol lovné zvěře. Prvotní křesťanská církev přijala jelena jako nositele světla, který pomáhal přivádět pohany k víře. Křesťanské legendy ho proto povýšily nad ostatní zvířata a zahalily ho rouškou tajemství. V některých starých spisech se dokonce sám Kristus zjevuje v podobě jelena se stříbrným či zlatým parožím, které samo od sebe září, nebo se zářícím křížem mezi parohy. V církevním umění býval tento jelen tradičně zobrazován jako statný desaterák, což lidem záměrně připomínalo desatero Božích přikázání.
zdroj: archiv Antonín ViK a spol, kniha: Myslivecké pověry a čáry za starých časů v Čechách, 1889
vyobrazení: obrazy, autor: Mailick
