Stavění sněhuláků je nejen v Česku tradiční zimní radovánkou, ale v podstatě se staví po celém světě a je to poměrně stará tradice. První zatím známá zmínka o sněhulákovi je z malé modlitební knihy z roku 1380. Když si tato figurka našla cestu i do takovéto knížky, lze předpokládat, že to byla mezi lidmi známá a rozšířená zábava. V životopisu Michelangela najdeme zmínku o tom, že v zimě 1492-1493, tvůrce Davida a Piety vymodeloval na nádvoří Medicejského paláce postavu ze sněhu.
V roce 1511 obyvatelé Bruselu společně postavili 100 sněhuláků. Akce je v dějinách známá pod názvem „Zázrak 1511“. Bruselani byli tenkrát opravdu velmi naštvaní, děsivá zima trvala dlouho a politické klima v tehdejším Bruselu bylo špatné. Občané nevzali sekery a nešli na radní, či panovníka, ale začali stavět různé sněhové skulptury. Politické karikatury zesměšnily dokonce i krále, objevily se i parodie folklórních postav, mořských pan, jednorožců a vesnických idiotů.
Sněhulák byl zpopularizován v průběhu 18. století. V roce 1770 se v jedné knížce pro děti vydané v Lipsku poprvé objevuje jeho název Schneemann a nejstarší fotografie sněhuláka je z roku 1853 z Walesu.
První sněhuláci naháněli strach
První sněhuláci byli vylíčeni jako nevlídné sněhové figury působivé velikosti. Není to náhoda, protože v těchto dávných dobách nemilosrdné zimy s prudkými mrazy a vlhkými vánicemi přinášely mnoho potíží. Teprve v 19. století se pozvolna začal měnit přístup lidí k zimě, která již neznamenala jen čas strádání a hladu. Získávají k zimě pozitivní přístup, a proto se sněhulák stal laskavějším a začal se usmívat. Během 19. století se sněhulák stal definitivně kladným a veselým tlouštíkem.
V prosinci roku 1892 byl například otištěn idylický zimní obrázek s dominantní sněhovou postavou v časopisu Anděl strážný s podtitulem Časopis pro křesťanskou mládež s doplňujícím textem: „Nastala zima – trudná zima. Mrzne půda, sněhové vločky poletují vzduchem, celá příroda takřka odumřela. A přece přináší zima tak mnohé radosti, na které se těšívají velcí i malí. Pohleďte jen na pěkný obrázek, který vám strýček ku svému psaní připojuje, a dáte zajisté za pravdu jeho slovům. Jaký to veselý život ve sněhu a na ledě! Tu stojí především rozkošný sněhulák s nosem špičatým, s ústy nakřivenými, s podivným kloboukem; hrozí koštětem, ale žádný se ho nebojí, ani ten ptáček ne, jenž sedě na křehké ratolesti pokukuje na divného bělocha, kteréhož postavil dítek rozmar veselý.“
Ke změně pohledu na sněhuláka přispěla i popularita vánočních pohlednic a novoročenek na nichž byl často sněhulák umístěn, jako obraz přátelského symbolu zimy a získává také vizáž „normálního člověka“. Stává se i oblíbenou dětskou zábavou a motivem ilustrací pro děti. Počátkem 20. století se začal sněhulák objevovat také jako figurka na vánočním stromečku a stal se z něj nepostradatelný symbol Vánoc a Nového roku.
U nás se sněhulák nejčastěji staví ze tří sněhových koulí, ale např. v Japonsku, nebo Anglii je zvykem stavět pouze ze dvou. Nejčastěji sněhuláka dekorujeme nosem, který tvoří mrkev, klacík, kámen někdy také uhlík, který se často používá i na oči, knoflíky a v řadě vedle sebe i na ústa. Podle dostupnosti materiálu můžeme sněhuláka vybavit i pokrývkou hlavy, kterou tvoří hrnec, květináč, starý slamák nebo jiný klobouk. Do ruky mu vložíme koště nebo větev a kolem krku můžeme přidat i šálu.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: archiv Antonín ViK, wikipedia a www.zakrasnejsivimperk.cz
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý a Ilustrace ke knize pro děti: Die Welt im Kleinen z roku 1867
