Slibka je dle moravské víry duch dívky, která za svého života svému milému věrnost slíbila, ale přísahu zrušila nebo porušila a po smrti se v podobě krásně zpívajícího bílého ptáka v horách ukazuje. Místy se vypravuje, že Slibky po vysokých horách létají, a to v podobě jakou měly za života – jako hezká děvčata. Na Valašsku chodily Slibky v podobě bílé ženy, lákajíc k sobě mužské hlasem: „Ú pojď sem!“ Ozval-li se jí někdo, hned byla u něj a protancovala se s ním až do jeho smrti. Slibkou se také stává nevěsta „nedojdená“, totiž taková, která ženichovi před obřadem utekla z kostela. Místy se povídá, že Slibkou se stala cérka, která stačila před svatbou přijít do jiného stavu. Když si takovou svobodnou matku nedovedl některý ogar před oltář a nelegimitizoval tím jejího potomka, mohlo z ní být po smrti strašidlo, ba i dopusta. (valašsky darebák, dopuščalka - svobodná matka)
Člověk nesmí tento zpěv poslouchat, jinak by ho omámil a hluboko do hor by zašel. Někdo ji ve dne slyší mile zpívat, jiní pak v noci slyší ťukat. Nesmí jí však nikdo odpovídat, jinak by byl přinucen s ní tak dlouho tančit až by únavou umřel. Nejvíce ohrožení jsou pocestní, kupci a myslivci, kteří tráví v lesích noci. I když jsou známy i případy, kdy Slibka strašila ve dne.
Pouze jeden den v roce je Slibka neškodná, a to o Svatojánské noci. To je taky chvíle, kdy lze Slibku vysvobodit z jejího prokletí. Odvážný, který by se o to chtěl pokusit se musí naučit celou její žalostnou píseň. Pak jít do lesa, kde Slibka straší a bezchybně tam tu píseň zazpívat. Pak bude Slibka vysvobozena a už nikomu neublíží.
Povídačky o Slibce:
„Má nebožka mamka jedenkrát v noci, když šla odkudsi domů, slyšela ťúkat. Myslíc, že jí některé z nás dětí naproti jde, též ťúkla — a hned to zase na ni ťúklo. Mamka ťúkla podruhé, ono to opět na ni ťúklo, ale již ten hlas blíže slyšela; proto se divila, proč tak honem běžíme, snad se doma nějaké neštěstí stalo. Ťúkla potřetí. Zas jí to odpovědělo, a sotva několik kroků udělala, zjevila se jí po boku bílá ženská a pořád podle ní šla až k chalupě. Chudák mamka neměla kdy od strachu bouřit, abychom jí otevřeli, tak dveře vyrazila a když vpadla do jizby, dlouho jsme z ní nemohli slova dostat. Až se vzpamatovala, teprve nám domácím vypravovala, jak ji Slibka přehnala."
„Jedenkráte se stalo, že jeden dřevař dělal dřevo v horách. V noci si rozdělal oheň veliký a nocoval tam. Jak při tom ohni ležel, tu Slibka létala v těch horách a dělala: „Huhuhu!“ Tož on to též udělal u toho ohně: „Huhuhu!“ A ona tam byla hned při tom ohni: „Když jsi mě volal, tož jsem už tu! Včil půjdeme tančit!“ — Vzala ho do toho tancu a tož s ním tancovala, až mu nohy udrala. Jak už neměl noh, zahodila ho a ztratila se. A po chlapovi též bylo. — Slibky tak dělají, tož se jich bojí každý.“ (časopis matice moravské, 1875, r. 7)
zdroj: Moravské národní pohádky, pověsti, obyčeje a pověry – Beneš Metod Kulda
