Vyprávění o Koltunovi je z knihy: Jaký kraj, taký obyčaj. Napsal František Jura
V celém Slezsku byl „koltun" chápan jako nadávka a je bytostí nedobrou, lidu škodlivou a jeho původ byl v zašmodrchaných vlasech. Jméno „skřítek" se běžně používalo na Opavsku a zároveň si tak i děti nadávaly. Na Těšínsku se říkalo „skřotek“. Etnograf Fr. Bartoš píše, že Koltunu se ve Slezsku též říká „vylkodlak“ a někdy se mu také říkalo "mamuník". Pokud jste se ubohého dítěte zeptali, jak k tomu zlu přišlo, odpoví vám, že se asi muselo něčeho vylekat, neboť to byla ta pravá a jediná příčina, že si mohlo „strhnuť koltuna”, jak se za starých časů říkalo.
Lid pokládá Koltuna ve vlasech za zdroj dalších rozmanitých neduhů, zvláště vředů, proto se koltun nesmí ustřihnout. Musí se vyčkat až sám odpadne. „Dyby si od něho někdo pomáhal, zbilo by střeva, v kosťách by lomilo a koltun rozešel by se celým tělem jakožto vřed. “ (dostal by se do střeva a kosti by polámal). Koltun je velmi mlsný a chutě má velmi rozmanité, tu by si dal housku, tu maso, ovoce, a když se mu toho nedostane, tak opět trhá a láme kosti a střeva, působí horko a zimu a stává se vředem. Proto ve Slezsku jej obkládají koudelí a posypou cukrem, „bo on je paskudny“. Jelikož koltun bývá mlsný, znamená rčení „mám koltuna na pivo nebo na koláče“ to samé, jako neodolatelnou chuť na něco.
Koltun se léčí buď přenesením na jiného, nebo léky. Jsou ve Slezsku dvě místa, kam se koltuny zanášejí: Hájek u Frýdku a lesík, u kaple Lipiny u Bruzovic. V „Hájku“ u „zdravé vody“ na stromech visívá dosti koltunů; do koltuna zastrkují se peníze, aby byl spokojen a nevrátil se. Kdo penězům neodolá a koltuna zdělá, dostane ho, a na původního majetníka už nepřijde. Nazvat někoho „ty koltune z Hájku“, platí ve Slezsku za značnou urážku. Jako v Hájku je zdravá voda, též i v Lipině je léčivá, zvláště nemocným očím zjedná úlevu a uzdravení. Kvůli nemocem očním, které při koltunu též bývají, chodily dříve veliké průvody do Lipiny, hlavně Slováci uherští, ze Skalice z Frýdku i odjinud. Později už jen procesí z Trlička jdoucí do Frýdku, v Lipině se zastavovalo, a dvakrát do roka taktéž procesí z farního chrámu Páně bruzovského. Jednou v křížových dnech a pak po žních na poděkování za sklizeň.
Na stromech v Lipině visívalo dříve hodně koltunů, v nichž byly zabaleny peníze. Chlapci – pasáci, vybírali z koltunů krejcary a nic se jim nestalo. Jen jedenkrát, když pasák Vejzmanů (Tesařík) krejcary z koltunů vytahoval, prý se mu koltun pomstil. Zatím co hoch lezl po stromech, utopil se mu bravek. Koltun prý ho zmámil a vehnal do vody. Chudák plakal doma a neštěstí na koltuna sváděl! V Hlučíně v Pruském Slezsku na bílou sobotu, jak zazní v kostele „gloria“ a zvony na věži se rozezvučí, stříhají koltuny. Ustřihnuté svalky zavážou se do šatky, přidá se k nim rohlík a peníze a uzlík se někde položí. Kdo uzlík zvedne a rozváže, dostane toho koltuna, a nemocný je uzdraven.
Protože se dá koltunem ve vlasech odvézt z těla zlé vředy a jiné neduhy, vytváří si ho lidé často schválně a uměle. Když má někdo „hostec“ (revma) v očích, nalepí si vosk z paškálu nebo z hromničky do týla, tak se udělá koltun, a hostec přestane. Koltun se nesmí ustřihnout, až sám pomine (Vsetín). Kdo má tak řečenou „pantasiu“, bolení hlavy a tesknost, nadělá si na hlavě svitky a voskem je zapečetí. Takto splstěné vlasy vyrůstají, vyplchají a znovu podrůstají, až má konečně celou hlavu samý škut spletený. (Od Hostýna). Na Rožnovsku si za tím účelem vplétají do vlasů vlnu z černé ovce slepenou paškálem.
Někde říkají skřítek vlasům nad čelem vylíznutým, jak to někdy mívají malí chlapci. Takoví chlapci prý bývají zdraví a chytří, ale „pustí“ (rozpustilí). Ve Slezsku a na Valaších tomuto skřítku říkají suchý vlk. Žertem zažehnávají ho takto: „A ty suchy vylku, neškuď temu synku ve brojeni (v dovádění), ve skákáni, hop, hop, hop! Nebo: „V tejto ščici štyřé vlci, pátá liška tovaryška, fuk do míška!“
Vincent Prasek, významný slezský národní buditel, zaznamenal o koltunu, že ustřihnutý kropí se svěcenou vodou, dá se do bílé šatky a zastrčí se pod krov, nebo pod došek do střechy, taky se nosí ve střevíci. Že se těchto prostředků užívá a snad i za starých dob užívalo, potvrzuje zajímavý nález z padesátých let, kdy strhli v osadě Kateřinkách chalupu Filípkovu a našli v ní v doškách mnoho zastrčených koltunů.
Kudlatý koltun, to je takový, který se vyvinul z vnitřku vlasu a je též zlý. Kudlatý koltun se má ostříhat, když je jasno na nebi. Když se koltun ostříhá při špatném počasí, nepohodě, tak je pak člověk marod, jakmile se však ustřihne v době, kdy je pěkně, tak sám odejde.
Mimo výše popsané přenášení koltuna na jiného pomáhají od této nemoci koltunové zeliny. Na Opavsku koltunovou zelinou (viz. Slezská apatyka), byla vždy plavuň; na Těšínsku od koltuna pomáhá na prvém místě „skřotková“ zelina a „přistup“ (posed červený či černý). O přístupu je třeba zmínit, že dle rady stryka z vesnice Dobré, roste jako „mužská“, druhý jako „ženská“ nebo jiný jako „hovadská“ bylina. Dle tohoto rozdělení se také užívá. Nic by nepomáhalo, kdyby mužský přistup užívala žena atd. Lék přístupný vaří se z kořene a bobu.
Koltuna zapuzují dále tyto zeliny: turánek, balsamové kořínky, klapetky, podražec, žluté mečíky, Panny Marie vršky, hadí kořeň, kardybenedik. Kardybenedik zabírá, když se naloží do lihu a pak se užívá. Vincent Prasek uvádí také jalovcový olejek nebo med. Jiný recept říká, že nejlepší je na rendlíku masné a vejce usmažit a toto prý koltuna zahání. Taky fíky, sladké dřevo, hrozenky a svatojanský chléb svařit dohromady a vše vypít.
Závěrem Profesor Janovský dodává:
„Koltun je chorobné splichtění a splstění vlasů. Toto spletení vlasů vzniká nedostatečným česáním a nedostatečnou čistotou, takže v koltunu i množství cizopasníků bylo nalezeno. Onemocnění nazvané koltun není tedy nic jiného než spletení vlasů, jež vzniká z nejrůznějších příčin, hlavně mokvavých lišejů, chrástů, onemocnění pleti, nebo někdy následkem usídlení se cizopasníků, především tak zvaných „molů“.
Zdroj: archiv Antonín ViK, časopis Český lid, 1902
z knihy: Jaký kraj, taký obyčaj, 2022, napsal František Jura
z knihy: Moravský lid, 1892, napsal: František Bartoš
