Co se o Koltunech ve Slezsku vypravuje:
- Matička z Vávrovic u Opavy si stěžovala, že její dítě Maryčka má „skřítky“ na hlavě. Já na to: Copak jsou to ty skřítky? „To jest koltun,“ odvětila mi. „Je-li dítě malé, pravíme, že má skřítky, je-li vetší, „koltuna. (kolem roku 1890)
- „Koltun jest hrubě paskudny (mlsný),“ líčila vypravovatelka z farnosti pusto-polomské, „on neví, co by rád. Moje sestra ho též měla dva rázy takým způsobem: Jak měla dvanáct let, měli jsme doma černého bravka. Tatíček ho pustili do síně; sestra byla v jizbě, nevěděla, co je v síni. Bylo už večer. Letěly jsme na čundruvku, ona se zlekla a z toho dostala toho koltuna, do rána byla plná hlava svalkův. Co chvilku měla jinou chuť, tu na koláče, tu na maso, tu na bryzu a rozmanité jiné paskudy. Matička nevěděla si rady; jak jí nepovolily, bylo hůř; a nejhorší bylo, že ho nesměly ustřihnout, musily čekat osm neděl. Jak byl měsíček plný, a to jí koltuna ustřihly, potom byla zas zdráva. Ale netrvalo to dlouho, co ho dostala druhý ráz. Poslali ji tatíček na petrolej večer. Jak šla do domu nazpátek, vyletěl na ni pes a uhryz ju. Přišla do dom s pláčem, že ju pes uhryz; lehla na lůžko a všecko jídlo ze sebe shodila, a ještě k tomu ji oči začaly bolet. Tuž, jak pomoct? Ustřihli tomu psovi chlupy, spálili a ji pokouřili, ale nic to nepomohlo. To byl jakýsi jiný koltun, nebyl paskudny, bo sestra nemohla ani vidět bělku, mléko, kroupy; co by byla ráda jedla, zas to všecko shodila, nic jí to neužitkovalo. Byla hrubě slabá, ani robit nemohla. Zdálo se, že už ji není pomoci; rozmanité léky jí vařily, sbíraly a nic nepomohlo. Až matičce jedna baba radila, aby koupily červeného vína za 40 krejcarů, potom kořenky „sasa-frasa-safaryja“ za 20 krejcarů, potom „klapetky“. Klapetky se jmenuje taká zelina, žluté kvítečko to má, malinké lístečky drobné a kořínky hodné jak malé kobzole tři nebo čtyry. Ty kořenky do toho vína daly se a všecko dohromady 48 hodin stát nechaly, potom se to užívá. Cukrovat se to nemá, bo by to málo pomáhalo. Na oči jí dávaly pletenou haderku namočenou v čisté vodě, nebo se kamylka uvaří a haderka platěna v nich namáčí a dává se na oči co chvíle, anebo tři až čtyry rázy za den. Z té medicíny sestře bylo lepši. Koltuna dostanou bojaví ludé, proto nás matička napomínaly: Nech jdeš, kam jdeš, spomínej se na Pána Boha, že je všude s tebou, potom se tak nevystrašíš a nedostaneš kołtuna!“ Protože koltun jest mlsný, ustřižené vlasy zabalují se do koudele a posypávají se cukrem.
- Matička jednou dětem vyprávěla: Nejhorší ze všeho byl „koltun", to byl takový skřítek či skřit, a když se ten dostal do lidského těla, byla všecka pomoc marná. Těch koltunů bylo kolikero. Když se usadil do vlasů, byl to „kudlatý koltun”. Vlasy spletl v hustý chumáč, který nikdo nerozčesal ani nerozpletl. Koltun se nesměl ustřihnout, až uzrál, neboť by se byl usadil na jiné části těla. Pod spečenými a zplstnatělými vlasy se vyhodily strupy, celá hlava byla bolavá a teprve za dva měsíce se směla ostříhat a koltun se zakopal do země. Mokrý koltun byl horší. Udělala se hnisavá bolička, která se sotva zahojila a už zas hnisala znova nebo se udělala na jiné části těla a způsobovala velikou bolest. Avšak nejnebezpečnější byl suchý koltun, protože se nepoznal, až bylo zle. Usadil se uvnitř těla, pokřivil dítěti kosti nebo způsobil lunzocha. Byl též i paskudný koltun a ten stále ponoukal dítě, aby chtělo sladkosti. Ten však byl ze všech koltunů nejméně škodný, neboť stačilo sem tam kousek cukru k jeho zahnání.
