Vyprávění o Koltunovi je z knihy: Jaký kraj, taký obyčaj. Napsal František Jura
V celém Slezsku byl „koltun" chápan jako nadávka a je bytostí nedobrou, lidu škodlivou a jeho původ byl v zašmodrchaných vlasech. Jméno „skřítek" se běžně používalo na Opavsku a zároveň si tak i děti nadávaly. Na Těšínsku se říkalo „skřotek“. Etnograf Fr. Bartoš píše, že Koltunu se ve Slezsku též říká „vylkodlak“ a někdy se mu také říkalo "mamuník". Pokud jste se ubohého dítěte zeptali, jak k tomu zlu přišlo, odpoví vám, že se asi muselo něčeho vylekat, neboť to byla ta pravá a jediná příčina, že si mohlo „strhnuť koltuna”, jak se za starých časů říkalo.
Lid pokládá Koltuna ve vlasech za zdroj dalších rozmanitých neduhů, zvláště vředů, proto se koltun nesmí ustřihnout. Musí se vyčkat až sám odpadne. „Dyby si od něho někdo pomáhal, zbilo by střeva, v kosťách by lomilo a koltun rozešel by se celým tělem jakožto vřed. “ (dostal by se do střeva a kosti by polámal). Koltun je velmi mlsný a chutě má velmi rozmanité, tu by si dal housku, tu maso, ovoce, a když se mu toho nedostane, tak opět trhá a láme kosti a střeva, působí horko a zimu a stává se vředem. Proto ve Slezsku jej obkládají koudelí a posypou cukrem, „bo on je paskudny“. Jelikož koltun bývá mlsný, znamená rčení „mám koltuna na pivo nebo na koláče“ to samé, jako neodolatelnou chuť na něco.
