V Načeradci byla jedna šafářka, ta měla taky Šetka a poslouchejte, jak se k ní dostal. To jednou k nim přišel jeden člověk a prodával šafáři starou ručnici. Šafář ji, ale nechtěl koupit. „Co bych s ní dělal?“ povídá, „nemám peněz nazbyt.“ — „Vždyť mi za ni nedáte než jen tři grešle,“ domlouval se ten člověk. (Šetek se prý nikdy jináč neprodává než za tři grešle.) „Nu, když nechcete než tři grešle,“ řekl šafář, „ale dám vám za ni třeba i víc!“ — Ale ten člověk si víc nevzal. Šafář ručnici koupil a pověsil ji v komoře na hřebík. V noci se ručnice ztratila a místo ní byl ve dvoře Šetek.
Lehával na peci za kamny, ale nikdo ho neviděl, nežli šafářka a pak jedna děvečka. Od té doby, co měli ve dvoře Šetka, krávy kupodivu dojily a žádná nezastonala; proto mu taky šafářka dopřála a každý den misku smetánky jemu dávala. Šetek si tu liboval a všelijaké šibalské kousky prováděl. Jednou děvečka míchala na lavici v hrnci šustku — někde říkají taky škubánky. Šetek se posadil vedle ní, a když se děvečka někam ohlídla, sáhl do hrnce pro kousek šustky a šup s ním do huby! Děvečka to zpozorovala a pleskla ho měchačkou: „Táhneš, neplecho! Co mi ty pazoury do hrnce strkáš?“ Ale Šetek se jí za to pomstil. Šafářka ten den ráno přinesla z trhu děvečce nové střevíce a děvečka si je položila na truhlu. Šetek skočil, ty střevíce popadl a na caparty roztrhal. Děvečka se dala do pláče a šla šafářce žalovat. Šafářka přišla, kouká — střevíce byly zas celé!
Pacholci a děvečky nemohli se k vůli Šetkovi ani hnout, všechno na ně vyzradil. Když se některý přitočil a kus másla si ukrojil, nebo nějakou homolku do kapsy vstrčil; anebo když děvečka při dojení sobě pod žlab postavila hrneček mlíka: hned to věděla šafářka a s nimi se vadila. Proto ji také pomluvili, že má Šetka v domě, až si potom lidi veřejně v celém okolí o ní povídali. Šafářku ty řeči mrzely a ráda by se byla Šetka zbavila, ale nevěděla jak; až jí potom kdosi poradil, aby řekli tomu člověku, co jim ho přinesl, a něco mu dali, aby ho ze stavení dostal pryč. Když pak ten člověk přišel, dal všude ve stavení nasypat mouky a pak začal Šetka volat a zaříkávat, aby se odtud vyklidil. Šetek křičel až hrůza, nechtělo mu se, ale nakonec odešel. Bylo vidět stopu jako od psí nohy, jak ze světnice přes síň a po schodech nahoru na půdu ťapal až k vikýři. Pak ho šafářka už nikdy ve dvoře nespatřila.
