V Běcharech byl jeden sedlák, říkali mu kmotr Palička. Ten jednou šel do Kopidlna na trh a našel v poli pod hruškou kuře; bylo černé a zmoklé, třáslo se zimou a pípalo. Kmotr Palička je vzal pod plášť a dal doma za kamna, aby uschlo, a pak je pustil na dvůr mezi jiné slepice. V noci, když už všechno spalo, slyší Palička najednou v komoře něco šramotit, a hned nato nějaký pronikavý hlas, napolo člověčí, napolo slepičí volá: „Pantáto! přinesl jsem vám brambory!“ Hospodář skočil z postele a běžel do komory, co to? I vidí ohnivé kuře a tři hromádky zemáků; jak lítalo z hromádky na hromádku. — „Fí, neplecho!“ odplivnul si sedlák leknutím, bouchl dveřmi a šel zas lehnout; ale starostí nemohl do rána spát, už věděl, co si domů přinesl. Ráno pak, když se rozednilo, všechny ty brambory do hnoje vyházel.
Druhou noc zase slyší: „Pantáto! přinesl jsem vám pšenici, žito a ječmen!“ — Sedlák se už nešel dívat, ale třásl se strachem jak osika, i neustále se modlil: „Vysvoboď nás od zlého!“ A jakmile začalo svítat, vzal lopatu a chvoště (koště) a zas to obilí všechno vyházel a vymetl, aby tam ani zrnka nezůstalo. Byl celý zarmoucený; nevěděl, jak si pomoci, a taky se bál, aby si toho ze sousedů nikdo nevšimnul. Ale sousedé si toho přeci jen všimli. Viděli v noci něco k Paličkovým do stavení lítat, něco jako plamenný víšek, ale nic nezapálil. Ve dne zase sousedka zpozorovala taky to černé kuře na dvoře mezi slepicemi. Tu hned byla po vsi jedna řeč: že kmotr Palička se čertu zadal.
Někteří kroutili hlavou; odjakživa ho považovali za bohabojného i za poctivého, a umínili si, že mu dají výstrahu. Přišli tam, a on jim upřímně všechno pověděl, co a jak, i žádal jich, aby mu poradili, co dělat? — „Jaká rada?“ povídá jeden mladý sedlák, „zabite tu potvoru!“ a hned sám popadl polínko a po kuřeti jím uhodil. Ale v tom okamžení mu kuře vyskočilo na hřbet, a tak ho tepalo jako polenem a při každé ráně volalo:
„Já jsem Raráš! — Raráš! — Raráš!“
Potom někteří radili Paličkovi, aby se odtud jinam přestěhoval, že Raráš zůstane v tom stavení. Sedlák se toho hned chytil a hledal kupce: ale nikdo mu stavení s Rarášem nechtěl koupit. Palička si pak umínil, stůj, co stůj, že se Raráše musí zprostit. Prodal obilí, dobytek i všechno, co nevyhnutelně nepotřeboval, i koupil si jiné stavení v druhé vsi a stěhoval se tam. A když potom už naposledy přijel s vozem, a škopky, necky, brány a jiné podobné nářadí naložil, šel si sám své doškové stavení zapálit — bylo na samotě, a nikomu se nemohla žádná škoda stát. Potom práskl bičem a chtěl jet; ještě jednou se ohlídl na své stavení, jak chytalo, a povídá: „Shoř si tam, neplecho! za to místo přeci ještě něco utržím!“ — „Che-che-che!“ ozvalo se něco vzadu na voze. Palička koukne— na hrabici tam sedělo to černé kuře, zatřepalo křídlami a začalo si zpívat:
„Už se stěhujem, už tu nebudem,
už tu nebudem, už odtud půjdem;
už tu nebudem, už se stěhujem,
už se stěhujem: jinde krást budem!“
Kmotr Palička zůstal, jako by ho byl hrom omráčil. Už nevěděl, co si počít. Potom ho napadlo, zdali by si Raráš nedal říci a sám neodešel, kdyby ho dobře krmil? I nařídil ženě, aby mu dávala talíř dobrého mlíka a tři buchty k tomu. Raráš se měl dobře, ale nezdálo se, že by chtěl odtud odejít. Jednou navečer přijel pacholek z pole domů a vidí na schodech ty tři buchty, co tam selka položila Rarášovi. Měl hlad, i přitočil se a jednu snědl. „Lepší, když já ji sním, nežli ta obluda,“ povídá sobě sám. Ale v tu chvíli už mu seděl na zádech Raráš a křičel:
„Jedna bušta! — druhá bušta! — třetí buštu Vašek sněd!“
A přitom mu dal pokaždé takovou ránu do zad, že pacholek potom ještě dlouho měl modřiny. Ráno, když Palička vstal a šel pacholka budit, našel ho celého ztlučeného, sotvaže se mohl hýbat. A když se dověděl, co a jak, šel k Rarášovi a prosil ho, aby se od něho vystěhoval, že sice žádný pacholek nebude chtít u něho sloužit. „Che, che, che!“ zachechtal se Raráš a řekl:
„Dones mě tam, kdes mě vzal, nebude mi tebe žal!“
Sedlák vzal hned na sebe plášť a donesl kuře zas pod tu hrušku, kde je našel, a Raráš potom už ho nechal.
