V českých podmínkách jde o starou „lidovou tradici“, která má také kořeny ekonomicko-sociální. Prostí lidé byli z lovu některých druhů zvěře vyloučeni, ale lesy byly hluboké a zvěřina vždy představovala vítané zpestření monotónního jídelníčku. Pytláci si též přivydělávali dodáváním divočiny do hospod, kde dostali vždy dobře zaplaceno. Snad z těch dob pochází rčení:
„Krást a pytlačit na panským to není hřích“.
Postupem času se stala jediným povoleným způsobem lovu pro lidové vrstvy čižba - chytání ptáků, zatímco lov srstnaté zvěře náležel pouze šlechtě. I tato skutečnost vedla k rozšíření pytláctví a následky dopadení byly často kruté. Dopadení pytláci byli ve středověku a raném novověku přísně trestáni, obvykle pranýřem či oslí jízdou, v těžších případech vypálením cejchu, nucenými pracemi, někdy i dokonce smrtí. Významným způsobem bojovala proti pytláctví Marie Terezie, kdy bylo pytláctví trestáno až deseti lety nucených prací, nejčastěji na stavbách vojenských pevností, nebo vypovězením ze země a lovecký řád Josefa II., dokonce poskytl právo zastřelit pytláka (konec 18. století).
Pytláctví bylo tedy velmi rizikové a při svém řemesle přišli tito samozvaní lovci často do úzkých, a tak si pomáhali všelijakými úskoky, které byly velmi často spojené s pověrčivým chováním. Dá se říci, že nikde nebylo tolik pověr a různých obyčejů jako v životě starých myslivců, hajných a pytláků:
- A tak pověrčivý pytlák užívá hrachu, aby se stal neviditelným a aby zvěř k němu sama přicházela.
- Pytláci prý mohou myslivce snadným způsobem zkazit. Pytlák uřízne proutek z vrby a řekne: „Já si řežu tebe k své potřebě“. Když je myslivec na čekání, udělá pytlák na proutku uzel, a dříve, než hluk z rány vystřelené od myslivce utichne, musí být uzel dotažen. Takovým způsobem jest myslivec zkažen (tj. nemůže nic zastřelit).
- Na sv. Jana Křtitele (24.6.) chodí pytláci před východem slunce na barvínek a brotan. Kdo ty dvě byliny trhá, musí být nahý. Doma je uvaří v octě a pušku tím octem vymyje, z které pak všecko zastřelí a ničeho se nechybí.
- Pytlák se mohl na celý den opravit, tj. neporanitelným učinit. Na sv. Jana Křtitele, dříve, než slunce vyjde, najde si smrkovou šišku, která roste vzhůru, tu utrhne a usuší a semena z ní vyklepá. Chce-li jít do lesa něco zastřelit, vezme jedno semeno a před východem slunce je spolkne na lačný žaludek. Do západu slunce anebo až do určité hodiny mu žádná zbraň neuškodí.
- Pytláci věřili, že netopýr ve svém těle chová kamének, který roztlučen na prach a přimíšen do střelného prachu má kouzelnou moc. Takovým prachem lze prý každou zvěř k sobě přivábit a podle libosti zastřelit.
- Pro pytláky, kteří nechtěli, aby jim ručnice příliš bouchala, platilo toto čarování: Aby ručnice nebouchala, učiň takto: Vezmi jahůdek brzlenových na podzim, rozetři je na prach, do toho dej síry a sanejtru a smíchej to všecko spolu a přimíchej mezi ručničnej prach. Nebude ti takovej prach moc bouchati.
Zaručený recept, jak se stát neviditelným pytlákem:
Pytláci umějí také udělat, že je myslivec nevidí, i kdyby vedle něho vystřelili. Tento zaručený recept na neviditelnost je z časopisu Květy, z roku 1847. Pytlák si tedy počíná následovně: Uřízne hadovi před sv. Jiřím hlavu, strčí ji do hrnku, přikryje a postaví do mraveniště. Mravenci ohlodají maso a zůstanou jen kosti. Na zelený čtvrtek zasadí zelený hrášek do dutiny pravého oka v té chvíli, když počínají kostelní obřady. Na Velký pátek zasadí pytlák druhé hrachové zrnko do levého očního důlku. Na Bílou sobotu dá třetí zrnko do hadovy huby. Při zvonění na vzkříšení zakopá hlavu hadovu na osamělém místě a přikryje kamením. Z hrášků vyrostou byliny. Ty, co rostou z očí, mohou se proplétati. Ta, co vyroste z huby, musí růsti samotná. Dozrávající lusky oddělí z každého oka i z huby zvlášť a z hrachoviny uplete věnec. Ten si posadí na hlavu pod klobouk, když jde na čekání. Jeden hrášek vyrostlý z hadí huby vezme si do úst. Posadí se na pařez a zvěř prý sama k němu přichází, poněvadž jest neviditelný. Tak zkuste, myslím si, že tento recept je pro každého, jen se nebát hadů…. 😊
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: archiv Antonín ViK, kniha: Myslivecké pověry a čáry za starých časů v Čechách, 1889
vyobrazení: pohlednice a obraz, autor neznámý
