Předoucí ženy jsou vyobrazeny například již ve Veleslavínské bibli ze 13. století, která je dochovaná v Lobkovické knihovně, v Praze. Dokonce ani muži nezaháleli, dochovalo se o tom zajímavé svědectví. Roku 1620 byl vydán leták s vyobrazením (viz. obrázek), jak muži – jezuité sedí na stoličkách, předou a rozprávějí. Že také ostatní muži chodili na přástky a předli, potvrzují mnohá vyobrazení přástevníků.
Přástky byly takřka pokladnicí, v níž se skrýval a částečně i zachoval drahocenný poklad tradic a vzpomínek. Našli se, ale i takoví mravokárci, kterým se přástky nelíbily. Důvod byl ten, že se na nich scházela mládež obojího pohlaví a tím dávala přástka příležitost k umluveným schůzkám, zábavám, hrám, tancům a podobným jevům z veselého, mladého života, na něž mravokárci neustále žalovali. Kárali přástevníky, vyčítali jim neplechy, páchané prý na přástkách.
Dokonce si „přástevních zlořádů“ všímala i světská spravedlnost. Na sněmu, na hradě pražském 7. ledna 1545 vydali páni poddanému lidu zákaz přástek, jelikož i přástky a hry, na kteréž se scházejí a při nich hříchy páchají, aby každý pán, rytířský člověk, Pražané a jiná města na gruntech svých opatřili a je zastavili pod trestáním.
Teprve textilní průmyslová výroba a rozvoj obchodu vedl k podstatným změnám a k zániku těchto prastarých tradic. Na našich vsích se přástky udržely až do prvních desetiletí dvacátého století.
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
zdroj: archiv Antonín ViK, Toč se a vrč, kolovrátku: Čeněk Zíbrt
vyobrazení: ilustrace: Jesuitská přástka r. 1620, satyrické znázornění mužů předoucích přeslenem, z knihy Toč se a vrč, kolovrátku
