- U Mazáčů v Doubravníku bydlel nádeník. Ten šel jednou v noci z Prudké, i slyšel, že někdo za ním volá „hej!" Ozval se, ale hned přiběhl černý muž, skočil mu na záda a nechtěl se ho pustit. Když šel nádeník přes příkop, skočil hejkal na zem, a jak jej překročil, skočil mu hned hejkal zase na záda a zůstal tam až do Doubravníka. Teprve když přišel pod „odkap", hejkal skočil dolů a utekl.
- Chudý muž šel do lesa, aby si tam nasekal dříví. Když svou práci vykonal, svázal dříví do veliké nůše a chtěl jít domů. Setmělo se však a ve velikém Iese byla úplná tma. Ubožák dlouho bloudil. Tu za sebou zaslechl pronikavé hvízdnutí a neobyčejný hluk. Obrátil se a spatřil na vysokém buku černého muže, jak se tam houpá. Tím způsobil takový hlomoz, že ptáky z hnízd vyplašil. Jak uslyšel kroky, vyhoupl se na nejvyšší haluz a volal silným hlasem: „hej, hej!" Chuďas mu řekl: „Tobě se to hezky křičí a zpívá, ale já chudák nemohu najít cesty k domovu." V tom skočil černý muž se stromu na vystrašeného chudáka. Ten odskočil a vytrhl z nůše tři březové pruty, a maje náhodou při sobě lahvičku se svěcenou vodou, pokropil ty pruty a hnal se po něm. Hejkal patrně neznal divotvorný účinek svěcené vody, i chtěl skočit na něho. V tom však dostal ránu, zařval a svalil se k zemi, kde se proměnil v šedý kámen. Chuďas poděšen utíkal domů.
- Doubravnický „panáček" (kněz) byl jednou pozván na Křižovice. Když odcházel, řekl kuchařce, aby mu přišla naproti. Ona se však bála po tmě někam jít. Když se panáček vracel, křičel v lese hejkal „hej!" a tu se kněz domníval, že jeto kuchařka, proto se ozval. Hned přiběhl černý muž, skočil mu na záda a nechtěl slézt. Až když přišli ke kostelu, řekl panáčkovi „Kdybys neměl toho flíčku na hlavě, však bych tě jen tak nepustil." Potom utekl.
- Jestřabská chasa (u Doubravníka) se jednou vracela ze svatby domů cestou „honzovskou", přes les. Když přijela do lesa, svalilo se jim přes cestu dřevo a svatebčané nemohli dále. Tu jeden z nich zaklel a vůz hned popojel dále, alo hned se zase zastavil. Muž z něj slezl a šel se podívat, proč vůz nejede dále. Pod kolem uviděl malý kamínek, kterým bylo kolo zapřeno. Vzal ho a odhodil; ale hned se kamínek proměnil v malého chlapečka, který stálo rostl, až byl tak veliký jako stromy v lese. Potom chytil toho muže a zbil ho. Prý to byl také hejkal.
- Jižně od Žďáru nad Sázavou leží vesnice Radonín. Kousek od ní je rybník, který se jmenuje Návesník. Na jeho místě stávala vesnička Vtela. Jednoho večera se notně přitížilo tamnímu statkáři. Bylo jasné, že se jeho pozemská pouť blíží ke svému závěru, rána určitě nedožije. A tak jeho čeledín vyrazil do Žďáru pro pana faráře. Cesta tam proběhla v pohodě, ale zpět do Vtely už jeli za hluboké tmy. Ani měsíc nesvítil. Čeledín se klepal strachy a farář se vedle něj na kozlíku modlil. Najednou se ze tmy ozval strašlivý zvuk. Hned bylo jasné, že je poblíž hejkal! A také se záhy ukázal: malé, kostnaté stvoření s žabíma očima a s ranečkem na zádech. Ruce měl jak lopaty, taky aby ne, bil jimi bojácné lidi po zádech noc, co noc. Když ho však farář pokropil kropáčem, hejkal s vřískotem utekl pryč. Čeledín i kněz ke statkáři dojeli včas, takže jej pan farář stihl ještě naposledy pomazat. (ČR, 2017, Zd. Junák)
- V Boleradicích kdysi žil jistý Jarmil. Byl to člověk nadmíru silný. Ještě coby chlapec zastal práci dospělého chlapa a jakmile dorostl, nikdo z vesnice se mu nevyrovnal. Například polínka, jaká se používají na topení v peci, lehce přelomil mezi prsty jako nic. Hlas měl tak silný, že když se doma na dvoře rozkřikl, bylo to slyšet až v Divákách. Jednou v létě šel Jarmil na zábavu do Kurdějova. Namířil si to nahoru na Přední kout a přes Kurdějovský starý vrch. Stejnou cestou se pak vydal při měsíčku zpátky. Jak si, tak silák vyšlapoval, pojednou uslyšel z temnoty lesa: „Hája, hej, hejej!“ Hejkalové. Po chvilce ho začaly výkřiky otravovat, a tak sám zařval, až se stromy otřásly. V mžiku mu nějaký lesní muž skočil na záda a nohama ho sevřel tak mocně kolem krku, že mladík sotva dechu popadal. V tu chvíli Jarmilovi moc nepomohla ani jeho vyhlášená síla. Nakonec se ale nějak s hejkalem za krkem dopotácel k prvnímu stavení své vesnice a tam nezvaného společníka konečně setřásl. Když se po chvilce vzpamatoval, uslyšel nedaleko v lese jakýsi nelidský hlas: „Už nás nikdy v noci svým hulákáním neruš! Nebo uvidíš!“ Jarmila ještě dlouho poté bolela záda. Horší ale bylo, že se ztratila jeho podivuhodná obrovská síla. (ČR, 2017, Zd. Junák)
zdroj: knižní archiv Antonín ViK
vyobrazení: fotografie
