Hejkal patří k lesním mužům, je také nazýván hýkalem či hejkadlem. Je to bytost představující jakéhosi ducha lesa, který bránil zejména ticho v lese. Jeho jméno je odvozeno nejen od děsivého volání „hejkání“, které vydává, ale i od nejčastějšího jeho pokřiku „Hej, hej!“. Hlas má tak mohutný, že člověk, který mu je na blízku ohluchne a upadne do mdlob. Běda, kdo hejkalovi volání opětoval, tomu skočil na záda a proháněl ho po lese nebo jej roztrhal či umačkal. Hejkal je také velmi rychlý, přichází s hrozným větrem až se vše kolem chvěje. Nebylo radno se na něj ani podívat, kdo se toho odvážil, ten se často roznemohl. Jedno je, ale jisté, křičet na hejkala se nevyplácí.
Hejkal se prý u nás vyskytuje v mnoha podobách. Jako člověk má podobu černého muže, který sedá lidem na záda. Jako pták posedává na stromech, odkud v noci pokřikuje na chodce „hej, hej!“ a tím lidi straší. Ozve-li se mu někdo, skočí mu na záda a tluče ho křídly a klove zobákem. Místy ho zase líčí jako malého jednoletého chlapečka, který je místo oblečení ověšený uzlíky „ranečky“ nebo má chlapeček velikou hlavu, pokrytou širokostřechým kloboukem, o slabých nožkách, takže se zdá, že má jen jednu nohu. A v nejednom případě byl hejkal viděn i jako obr, který, když se postaví na špičky je vyšší nežli les. Nějakému pytlákovi se Hejkadlo zjevilo dokonce v podobě sudu, z něhož vycházelo „povětří“. Proto se mějte v lese na pozoru a pokud na vás někdo křičí „hej!“, tak se neohlížejte, nevolejte zpět, může to být hejkal proměněný do jakékoliv podoby, třeba i jako myslivec.
Nejmocnější hejkalové se u nás vyskytovali na Plzeňsku. Měli podobu mužů pokrytých srstí či mechem a na hlavě nosili kytici z kapradin. Chytali dívky a brali si je za ženy, pokud utekla roztrhal hejkal její dítě. Rádi děsili poutníky a odváděli je z cesty. Zmiňoval se o nich již Jan Amos Komenský v 17. století, který je srovnával s antickými fauny a satyry: „Lesní bohové a diví muži (chlupáči) vymyšlené věci jsou.“ Ženskou obdobou hejkala jsou hejkalky, divoženky a lesní panny. Na severní Moravě jsou také známy húkalky, víly, které vydávají děsivé táhlé houkání a je po nich údajně pojmenován hrad Hukvaldy.
Nejlepším ochranným prostředkem proti němu je opálené koště, jen tím „se mu to může oplatit" a lze ho tak odehnat. Beze strachu může být i ten, kdo má při sobě chléb, to pak hejkal nemá přístup ke své moci. Přijde-li hejkal do stavení, má hospodyně položit na stůl pecen chleba. Ten je pro hejkala těžký, proto ho rozkrojí na polovinu, ale nechá je ležet na stole a odejde. Dále má před nimi ochránit přezutí a obrácení kapes. Pokud se vám již hejkal dostal na záda musíte s ním utíkat na zápraží nebo aspoň pod okap. Pak hejkal odlétne nebo spadne na záda a zmizí. Nejjistější ochranou proti hejkalovi je však svěcená voda a růženec. Po pokropení svěcenou vodou se může proměnit v šedý kámen.
Povídačky o hejkalovi:
- Nejvíce pronásledovali hejkalové dělníky, kteří museli od časného rána až pozdě do večera odvážet dříví z lesů pro milostivou vrchnost. V Malé i Velké Losenici u Německého Brodu si sedláci vypravují dodnes, co si od hejkalů v prvních dobách zakusili. Ale později, když seznali, že každý, kdo se jim neozve, má od nich pokoj, nechali jich spokojem, neozývali se jim a ti jich také nepronásledovali. A víte, co zavdalo příčinu k pověstem o hejkalech? Nic než výři. Kdo je slyšel v temné noci hejkat a houkat, dosvědčí to.
- Na Novoměstsku (na Moravě) pásli pasáci v lese. Položili si své chleby na rozsochatý smrček, naložili na oheň a když uslyšeli hejkala, ozvali se mu. Ihned se objevil, ale nemohl jim nic udělat, jen jim pohrozil: „Kdybyste neměli nad hlavou toho „kamene“, viděli byste, co bych vám udělal.“
- Jeden člověk šel do Jestřábí u Bíteše lesem. V tom lese křičel hejkal. Pocestný to po něm několikráte opakoval a hejkal přiletěl a „klobal" ho do hlavy a bil ho křídly, až ho utloukl.
- Čeledín z Borače hnal o dvou hodinách v noci koně na pastvu. Pásl sám a bylo mu tam smutno. Kdesi v dálce křičel hejkal a on to po něm opakoval. Hejkal přiletěl blíže a křičel zase. Čeledín to znovu opakoval. Hejkal mu vlétl na hlavu, „kloval" ho a tloukl křídly. Čeledín ho shodil dolů, ale hejkal mu vlétl zase na hlavu, a tak se na něho sápal, že byl čeledín už jen málo živ. Naštěstí se tam sběhlo více pasáku a ti hejkala zabili.
zdroj: knižní archiv Antonín ViK
vyobrazení: fotografie
