Permoník byl duch dobrý, kterého se dobrý dělník nemusil bát, jen mu nesměl nikdo odmlouvat a ctít ho musil jako představeného, a pravdu mluvit; obelhal-li někdo perkásta, jistě zhynul, buď ho zasypala skála nebo z ničeho nic odskočil mohutný balvan s velkým hřmotem, který ho zavalil. Také špatný dělník u perkásta dobře nepochodil.
- Jednou jeden dělník dělal v „abtajchu“ (hloubení) a nemohl zmoci skálu, jak byla tvrdá. A tu k němu přišel neznámý havíř — byl to perkást — a ptá se, co mu je. A když mu havíř pověděl, radil mu, jak a co, a havíř udělal práce víc než za dva. Když bylo po výplatě, sedl si havíř s perkástem na poklop (kterým je hloubení přikryto na ochranu před padajícím kamením) a dělili se. Nakonec zbylo půl krejcaru a ten si havíř nechal. Perkást zmizel a víc k němu nepřišel, ale za nedlouho přišel havíř k úrazu.
- Variant téže pověsti: Jeden havíř se nemohl v dole pohnout ze svého z místa, ač se dřel do krve. Považte, on nevydělal více než 16 zl., a když smuten tak jednou seděl u díla, přišel k němu starý havíř neznámý a ptá se ho, proč je tak smuten. A když se dověděl, že skála je hrozně tvrdá, navrtal a nabil „šus“, a když odpálil, vyšla hrozná rána a sesypalo se toho tolik, že havíř při „kdinku“ (14denní výplata) dostal přes 60 zl. Tak si sedli s perkástem na poklop a dělili se, až zbylo půl krejcaru. Ten přišoupl havíř perkástovi a povídá: „Tu máš, tys udělal víc než já. A tu mu perkást dal i svůj díl za to, že byl tak spravedlivý, ale zakázal mu, aby nikomu nic o tom, co se stalo, nepovídal; a od té doby se havířovi dílo tak dařilo, že vždycky nesl si velkou mzdu. Jeho ženě to bylo ale divné, jak to, že pojednou tolik vydělává, když dřív nosil jen pár zlatých, a vyptávala se ho. Muž nechtěl nejdřív povědět, ale když žena nedala stále pokoje, konečně jí to řekl. Večer jí to pověděl, ráno sfáral, ale ven už nepřišel — skála ho zasypala.
Také ty, kteří v něj nevěřili, stihla pomsta perkástova. Jednou večer seděli před hospodou v Obecnici (vesnice blízko dolů březohorských) havíři, a mluvilo se o perkástovi a jeden z nich se mu posmíval. Najednou se zvedla z luk podél řeky (Litavky) bílá postava a natáhla se k nim; havíři ze strachu utekli dovnitř a zatarasili dveře, a tu slyšeli, jak to klepe na dveře a volá posměváčka; a druhý den sotva ten, který se smál perkástovi, začal pracovat, skála se zřítila a přikryla ho.
Básnička k obrázku:
Toto je také záležitost nutná:
posvačit, vorazit si, upít lok,
kdo bez ustání by jen uhlí tlouk,
ani by nevěděl, jak život chutná.
A jen ať chutná, než se kahan zvrhne . . .
Dokud je život hozky při chuti.
A neuškodí ani přihnutí,
tu a tam kapka kapsu neutrhne
(Zikmund Skyba)
