Důlní duch
U Rittersgrunu v Krušnohoří děly se ve starých dobách, kdy horníci přicházeli kovy dobývat, mnohé podivné věci. Hory se bránily vydávat lidem svoje poklady, a proto vysílaly svoje duchy, aby lidi zastrašili. U skály na břehu potoka zjevovalo se strašidlo v podobě horníka. Nosilo rozžatý kahan na hlavě, přepadalo lidi a s velkým rámusem je házelo do potoka. Také na jiném místě se strašidlo v podobě horníka objevilo. Jednomu zedníkovi, který písek prosíval, skočilo na krk. Jiné lidi vodilo na druhou stranu vrchu, kde železné dveře vedly k podzemním pokladům. Bralo na sebe podobu panny, vlka nebo lišky. A když později lidé přišli, aby dveře otevřeli, nikdy jich nenalezli.
Bouřlivá svatba
Před pěti sty lety přišli horníci i do údolí, kterým vede cesta z Horního Jiřetína do Hory sv. Kateřiny, aby vyčerpali nalezená ložiska stříbrné rudy. Vystavěli si dřevěné chýše a závod na drcení rudy vodou hnaný, pilně pracoval, aby rozdrcenou rudu mohly roztavit v huti. Jednoho letního dne se z Horního Jiřetína vracel svatební průvod do hornické osady. Horníci slavnostně oblečení kráčeli v průvodu. Vždyť se ženil jejich pan důlní a takového pána bylo nutno hodně uctít!
Svatební společnost se usadila pod staré stromy, kde bylo připraveno jídlo k hostině. Džbánky vesele kolovaly a hlučné hlasy vesele zněly do ticha lesa. K večeru se však obloha zakabonila a temně zaburácelo. Netrvalo dlouho a zcela na blízku blesk stíhal blesk, takže i zvířata prchala do svých úkrytů. Také mnozí svatebčané se chystali odejiti. Tu ženich vyskočil, uchopil naplněný džbánek, odešel na volné prostranství mezi budovami, zdvihnul džbánek proti obloze a zavolal“ Ty, tam nahoře, měj přece rozum, nekaž mi moji svatbu! Na džbánku piva mi nezáleží, jenom si svoji vodu podrž nahoře!“ Po těchto slovech se znova mocně zablesklo a zahřmělo. Mraky se protrhly a vodou zalily zemi tak, že svatebčané utekli do chýší.
Průtrží mračen nahromadilo se tolik vody v údolí, že veškeré chatrče byly odneseny, ba ani po závodu na drcení rudy žádné stopy nezbylo. Ze svatebčanů zachránil se jediný člověk, který po výzvě ženichově skočil na výše položené místo.
Zbožní lidé k upomínce na tuto událost zasadili blízko místa, kde se závod na drcení rudy nacházel, mladou jedli a upevnili na ni obrázek s Madonnou. Aby v budoucnosti při průtržích mračen voda tolik škod nenadělala, vystavěny byly hráze v rovině pod Dolním Jiřetínem. Hráze byly posázeny silnými duby, které byly vykáceny v šedesátých letech minulého století. Snad lidé v rovině věřili, že by se mohl opět narodit ženich, džbánkem svátému Petru hrozící.
V okresu teplickém se podobná katastrofa stala roku 1898, kdy divoký potok odnesl z Bystřice na dvacet domků pevně stavěných a způsobil i níže škody obrovské. Ale není ničeho známo, že by byl nahoře v průsmyku krušnohorském, kde průtrž mračen nastala, rouhal se někdo sv. Petrovi radou, aby si svoji vodu hezky podržel.
Horní skřítek
U Kynžvartu v lese Háji bylo již v roce 1342 dolováno zlato a cín, jak z listiny krále Jana vysvítá. Na drahé podzemní poklady lidé přišli tím, že prý často po nivách okolních viděli chodit mužíčka šedivého, který hodné lidi zlatými mincemi obdarovával a ukazoval jim místo, kde jsou takové poklady skryty. Skřítek vedl jednou pasáčka ku skále žulové a pravil mu, že v rozpuklině skalní se bohatý poklad nachází. Pasáček přivedl skalníky, kteří kamení rozlámali a mnoho starých zlatých mincí nalezli.
Propadlé doly v Plané
Roku 1517 koupil hrabě Štěpán Šlik panství Planou a hned hodlal zvelebit tamější doly na stříbro. Horníci, z radosti nad novým pánem, vyrobili z ryzího stříbra sochu Šlikovu v životní velikosti a chtěli mu ji dát darem při prvním vkročení do města. Hrabě Šlik chtěl ten dar okamžitě vidět. Horníci v krojích a s rozžatými lampičkami vedli ho do hornické kapličky na vrch, kde socha byla uschována. Avšak, jakmile slavný průvod došel k úpatí vrchu, zachvěla se půda a z vnitřku země se ozval veliký hřmot a smích. A když se užaslí horníci podívali tam, kde temeno vrchu Bohuše se zdvihalo, nebylo po kapličce a stříbrné soše v ní ani potuchy. Všechno se propadlo do hlubin země. V zasypané chodbě stojí dodnes stříbrný hrabě, a černý pes ho musí hlídat. Ve psa byl proměněn jeden horník vlašský, který byl čarodějem a ze zlomyslnosti zavinil tuto příhodu, při níž se nejen sesuly veškeré štoly pod vrchem Bohušem, nýbrž i pod kopcem Šlancou. Horníci se proto z Plané vystěhovali a otevřeli nová kutiště v jedné blízké vesnici.
Zahozené černé poklady
V noci burácel hrom a déšť se lil z oblak; přes to byla teplá noc. Jeden muž ze vsi Chuderova soudil, že v lese do rána hodně hub narostlo. Přivstal si tedy a pospíchal s košem na horu u Božtěšic. Pojednou k němu přišel malý, veselý, vousatý mužík a hodil mu do košíku kousky uhlí. Houbař se rozzlobil a uhlí vysypal. Sotva přišel domů a houby z koše vybral, nalezl na dně košíku několik zlaťáků. V naději, že mnoho takových penízů nalezne, pospíchal na místo, kde se s mužíkem setkal. Nenalezl však ničeho, ba i kousky uhlí zmizely.
Černý pes
Lidé v Gruntalu tvrdili zcela určitě, že na stezce do Saska se plíží velký černý pes, který však místo čtyř má pouze dvě nohy. Pes tento skákal na šíje horníkům, kteří se ze Saska vraceli, a také těm, kteří tam teprve šli. Pronásledoval pouze horníky podezřelé, že odnášejí tajně do Saska stříbrnou rudu. Je dosti podivné, že se lidé, pronásledovaní psem, neobrátili na správu závodu. Ta jistě věděla, proč tajemný pes má jenom dvě nohy.
Trpaslíci ve Skále ústecké
Ve Skále, která teprve po bitvě bělohorské dostala jméno Mariánská hora, žili v pradávných dobách trpaslíci. Rozmrzeni nevděčností obyvatelstva ústeckého, jemuž mnoho dobrodiní prokazovali, stěhovali se na druhou stranu řeky do hor vyšších. Třikrát převozník Labe s nimi přeplul, než všichni byli na protějším břehu. A když se poslední vylodil, tázali se převozníka, co za svou práci žádá. Převozník nepřijal ničeho. Tu mu řekli, aby došel do Skály, kde v jeskyni nalezne peníze v jedné pánvici. V průvodu několika mužů se tedy převozník na určené místo odebral. V jeskyni skutečně spatřil pánev, na níž ležel zlatý kříž. Vedle pánve však ležel černý, divoce vyhlížející pes. Převozník sáhl nejdříve po zlatém kříži. Ale v tom pes rychle vyskočil a usedl na pánev, takže muži odešli s nepořízenou. Poklad, černým psem hlídaný, dále ve Skále odpočívá, a blaze tomu, kdo věří, že ho jednou nalezne a přinutí psa, aby mu ho vydal.
zdroj: kniha – Sto pověstí, bájí a příběhů severočeských, 1924
autor: František Cajthaml – Liberté (1868 – 1936)
- Horní skřítek, str. 18 – Propadlé doly v Plané, str. 30 - Zahozené černé poklady, str. 37 - Bouřlivá svatba, str. 45 – Černý pes, str. 47 - Důlní duch, str. 48 - Trpaslíci ve Skále ústecké, str. 58
