Po pohřbu se život pomalu vracel do starých kolejí. Čas je v těchto těžkých chvílích tím nejlepším lékařem, neboť hojí hlubokou ránu, kterou nelítostná smrt způsobila. Proto se naši předci snažili ve dnech kolem pohřbu dodržovat spoustu pověrečných jednání, aby měli jistotu, že se se svou milovanou osobou rozloučili co nejlépe a jeho duše tak dojde klidu.
Pověry spojené s těmito smutnými dny:
- V noci až do pohřbu se neměl nikdo dívat ven z okna, poněvadž prý mrtvý obchází stavení a kdo by ho v tu dobu uviděl, do roka by zemřel. Že mrtvý obchází je prý patrno z toho, že psi mnoho vyjí a dobytek ve stáji je neklidný.
- Zemřelý hospodář obchází po své smrti třikrát kolem svého domu, aby pozůstalé nepostihlo žádné neštěstí.
- Když se nebožtíkovi zvonilo, neměl prý nikdo jíst, poněvadž by ho bolely zuby.
- Bijí-li při zvonění hodiny, zvoní-li se v sousedních vsích najednou, brzy někdo umře.
- Dokud byl mrtvý v domě, chodilo se a mluvilo se potichu, děti nesměly skotačit a výskat, poněvadž nebožtík prý „vše slyší“, dokud nebyl vykropen knězem.
- Když se kněz modlil u rakve, pozorovali přítomní svíci, kterou drželi v ruce. Hořela-li hezky vzhůru, znamenalo to, že zemřel člověk spravedlivý a jeho čistá duše přišla do nebe.
- Oči zemřelého je třeba dobře zatlačit, aby nebožtík nikoho „nevykoukal“.
- Jinde se říká, že když nejsou nebožtíkovi dobře zatlačeny oči, bude hledat některého ze svých přátel, jenž ho bude muset brzy následovat.
- Šije-li se mrtvému rubáš, nemají se dělat na niti uzly, jinak by ho tlačily.
- Kdyby se někdo učesal hřebenem, jímž byl česán nebožtík, slezly by mu všechny vlasy.
- Bývalo zvykem, že žena, která tělo omývala se potom pomodlila Zdrávas Maria a Anděl Páně, kdyby tak neučinila, musel by mrtvý vždy ve výroční den svého úmrtí vstávat z hrobu a buď v kostele na hřbitově nebo u kříže stojícího uprostřed hřbitova se po celou noc modlit Anděl Páně.
- Nebožtík spočíval v domě na lavici, nejlépe dubové, hlavou k východu, „aby se nebožtíkovi klidně leželo“.
- Ta lavice nebo postel na které ležel nebožtík bude příliš tlačit sedícího.
- Moravská pověra říká, že na posteli, kde někdo zemřel, by neměl nikdo tři noci spát.
- Dříve mohl ležet nebožtík i na slámě, ta se pak házela na pole, protože se věřilo, že jakmile sláma zetlí, pak i tělo zemřelého zpráchniví, a i jeho duše dojde klidu.
- Místy se zase říká, že sláma, na které zemřel nebožtík se musí spálit.
Strach z nebožtíka:
- Které děti by se bály svých zemřelých rodičů, že by je mohli strašit, nechť jim políbí chodidla nohou.
- Když je v domě nebožtík, vezme se nějaká šňůra a změří se s ní všechny děti v domě. Šňůra se pak dá nebožtíkovi do rakve a děti se pak nebudou nikdy bát.
- Kdo je bázlivý a chtěl by se této slabosti zbavit, doporučuje se vzít nebožtíka za palec u pravé nohy a pozbude bázně.
- Bojí-li se někdo mrtvého, má přejít v domě kde leží nebožtík práh, neohlédnout se, na nikoho nepromluvit a postavit se k rakvi nebožtíkově tak, aby stín padal na mrtvého. Strach prý hned přejde.
Vynášení nebožtíka:
- Nebožtík se ze stavení či světnice musí vynášet nohama ven, poněvadž by v tom stavení velmi brzy někdo zemřel.
- Při odnášení mrtvého ze světnice se prý mělo zatřást s márami, aby umrlec neměl moci přijít zpátky do stavení.
- Když se hospodář vynáší, má někdo krávy a koně zbuditi, aby neležely, nýbrž stály, jinak budou padati. (ze Slezska)
- Když vynášeli rakev z domu, někde na prahu s ní dělali kříž, jinde zase ve jménu nejsvětější Trojice ji třikráte pozdvihli.
- Někde také, když mrtvého vyváželi na voze, třikrát před odjezdem couvli.
- Místy se třikrát po sobě dotýkali rakví prahu domovních dveří na rozloučenou.
- Ve světnici se zpřevracejí židle, aby se lehčeji zapomínalo.
Pohřeb:
- Když se při nějakém pohřbu rozejdou truchlící daleko od sebe, pak z této skupiny někdo brzy zemře.
- Když při pohřbu prší, to pláčí andělé nad smrtí toho člověka.
- Když se při pohřbu blýská a hřmí, říkají, že se duši zemřelého otvírá nebeská brána.
- Místy zase říkají, že když prší v den pohřbu, že ten, koho nesou, asi rád bumbával.
- Když hrobníkům při kopání čerstvého hrobu do jejich práce prší, brzy zemře někdo další.
Na hřbitově:
- Dají-li se mrtvému sebou do hrobu boty nebo střevíce, musí prý tak dlouho po smrti obcházet a strašit, až tu obuv roztrhá.
- Tím, že každý z přítomných hází tři hrsti hlíny na rakev zesnulého, dokazuje mu tím svou lásku a přeje mu tak mlčky, aby nebožtíka země netížila.
- Při pohřbu se má každý varovat, aby stín některého příbuzného nepadal do hrobu a nebyl přihozen hlínou. Ten, jehož stín by byl v hrobě, zemřel by do roka.
Po pohřbu:
- Celé stavení se po pohřbu vykuřovalo jalovcem, aby se zahnalo „pohřební povětří“ a peřiny se důkladně provětrávaly.
- První noc po pohřbu nesmí nikdo ležet v posteli, v níž pohřbený zemřel. Postel musí zůstat odestlána, protože nebožtík si jistě přijde odpočinout.
- Rozmarýna z pohřbu vsazená nepřináší štěstí. Též stromek rozmarýnový i myrtový, k pohřbu ostříhaný, usýchá.
Pozůstalí, vdovec a vdova:
- Jde-li vdovec blízko za rakví, brzy se ožení.
- Která vdova mnoho naříká, nebude dlouho sama, vdá se.
- Ohrnuje-li se dívce vzadu sukně, střílí po ní vdovec očima.
- Která chce vdovce dostati, má hned, jak uslyší o smrti jeho ženy, sednouti na vochli.
(vochle je plocha posázená jehlami nebo ostrými hroty)
- Podívá-li se někde vdova na rodinu oknem, nebudou tam míti děti.
- Když se vyzvání ženě provdané, která dívka první na konev nebo stupu sedne, ta vdovce po té nebožce dostane. (ze Slezska)
zdroj: knižní archiv Antonín ViK, Josef Virgil Grohmann - Pověry a obyčeje v Čechách a na Moravě
kniha Český lid, Karel Pejml (Narozen 26.1.1892 v Příbrami, zemřel 2. 3. 1965 v Praze. PhMr., JUDr., PhDr., RNDr., kulturní historik. Práce v oborech etnografie, přírodovědy, alchymie, lékárnictví, autor životopisu Jana Evangelisty Purkyně, editor herbáře Adama Zalužanského.)
vyobrazení: Hugo Baar (1873, Nový Jičín – 1912, Mnichov), Pohřeb
