Po pohřbu se život pomalu vracel do starých kolejí. Čas je v těchto těžkých chvílích tím nejlepším lékařem, neboť hojí hlubokou ránu, kterou nelítostná smrt způsobila. Proto se naši předci snažili ve dnech kolem pohřbu dodržovat spoustu pověrečných jednání, aby měli jistotu, že se se svou milovanou osobou rozloučili co nejlépe a jeho duše tak dojde klidu.
Pověry spojené s těmito smutnými dny:
- V noci až do pohřbu se neměl nikdo dívat ven z okna, poněvadž prý mrtvý obchází stavení a kdo by ho v tu dobu uviděl, do roka by zemřel. Že mrtvý obchází je prý patrno z toho, že psi mnoho vyjí a dobytek ve stáji je neklidný.
- Zemřelý hospodář obchází po své smrti třikrát kolem svého domu, aby pozůstalé nepostihlo žádné neštěstí.
- Když se nebožtíkovi zvonilo, neměl prý nikdo jíst, poněvadž by ho bolely zuby.
- Bijí-li při zvonění hodiny, zvoní-li se v sousedních vsích najednou, brzy někdo umře.
- Dokud byl mrtvý v domě, chodilo se a mluvilo se potichu, děti nesměly skotačit a výskat, poněvadž nebožtík prý „vše slyší“, dokud nebyl vykropen knězem.
- Když se kněz modlil u rakve, pozorovali přítomní svíci, kterou drželi v ruce. Hořela-li hezky vzhůru, znamenalo to, že zemřel člověk spravedlivý a jeho čistá duše přišla do nebe.
