Zapsané Františkem J. Vavákem sousedem, sedlákem a rychtářem z Milčic u Nymburku l. p. 1787
Na úvod jen krátká poznámka k pamětem. Jde opravdu o výjimečnou a poutavou vzpomínku, která vás nejen pobaví obsahem, ale i jazykem staročeským. Také zjistíme, že děj a obsazení se nemění, jen se posouváme v čase. Určitě stojí za pozornost, že tento příběh se odehrává pouze 12 let po selském povstání, které bylo bojem českých sedláků proti vrchnosti s cílem osvobodit se z ubíjející robotní a nevolnické povinnosti. Porážka povstání v bitvě u Chlumce ve dnech 25. až 26. března toho roku dala vzniknout českému příměru a úsloví „dopadnout jak sedláci u Chlumce“. A až v roce 1848 byla zrušena robota a všechny ostatní poddanské povinnosti.
V lednu bylo veřejně na kazatelnách v kostelích oznámeno nejvyšší císařské poručení neboli patent o posvíceních: konat se mají na všech místech stejně a sice o třetí neděli měsíce října, a to v celé zemi české. Slavnost se konala všude tam kde kostely byly, ale i tam, kde kostely nebyly. Strojila se jednou za rok s pozváním hostů a přátel. Když jsme toto posvícení viděli a zkusili a bedlivým vypočítáním jsme zjistili, že sedláka posvícení stálo tolik, jako celoroční kontribuce a malého sedláka nebo chalupníka víc než kontribuce (daně). Zvláště kde ves blíže ku města byla, tu kmotrů, strýčků s manželkami a s dítkami i chůvami nalézti se dalo, že sedlák i selka sotva stačili vítat. U stolu přátelé zabrali nejpřednější místa, v pokrmech nejpěknější kousky vybírali, a pak sedlákovi co jim oni nechali, to jísti musili.
Po dlouhém obědě klidně do půlnoci hojně pili, sedláka pěknými tituly častovali a slovy si ho předcházeli, ustavičně jej panem kmotrem, panem strýčkem, hodným, moudrým mužem, dokonalým člověkem atd. nazývali. Když pak ti milí hosti měli v sobě dosti, tu ještě je mrzelo, že na stole ještě něco leželo. A pak obyčej u sedláků byl, že hostům sebou domů nějaké pečené pokrmy a koláče dali, ale ti ještě sobě, co se jim dáti má, poroučeli. U rychtářů pak vesnických obyčejně od zámku hosti bývali. Jestli ne páni, tak písařové, pakli ani ti ne, tak aspoň drábové, šafářové a jiní poručníci. Tak jim rovně před všemi svými přáteli musili na službu hleděti a jejich dost časem mrzuté posuňky netoliko snášet, ale ještě je i schvalovat. Takové posvícení nazývat se mohlo:
Veselá psota, zapřená škoda, vše vědoucí zloděj netrestaný,
práce bez užitku, radost se škodou, pocta bez vděku.
A teď něco víc dám k srozumění o tom slavném posvícení a jak probíhalo:
Na čtyři neděle před posvícením prasata, husy, kachny se na krmník zavřely. Tam bedlivě se krmili i kapouni, kuřata, morčata atd. a lepší strava na zrně se dávala.
Na dvě neděle před posvícením se již začínal úklid ve stavení. Tu v komorách a všech sednicích uvnitř bylo čistě ubíleno, umyto a jináč, jak čeho která věc žádá, vypráno, poklizeno a na dobrý způsob spraveno býti musilo. Selka, děvečky, podruhyně, po mnoho dní z jednoho do druhého jdoucí sotva stačily takové poklidy dělat, cíchy, šaty, ubrusy atd. práti, dřevěné nádobí mýti, zdi bíliti a jiné také i zbytečné, věci činiti, že tu není možné všeho vysloviti. Mnohá hospodyně od toho již téměř všecku trpělivost ztratila, žádnému dobrého slova nedala, ale ještě k čeládce, tak dětem, ano i k muži svému tvrdě velmi mluvila a do koho se s hubou dala, buď právem nebo neprávem, těžce ho vyplísnila. Proto moudří hospodářové obyčejně raději na poli nebo venku práci konali a celý den domů na oči takovým správnicím nechodili.
Jeden týden před posvícením několik korců (1 korec – 93 litrů) obilí v nově semleto býti musilo, samé pšenice 4 až 5 nebo i taky 6 korců, aby mouka čerstvá byla, nejraději ve čtvrtek před posvícením ženy takovou doma měly. Sám sedlák do Prahy s obilím jel a tam rozličných věcí, koření, nádob i pamlsek nakoupil a domů přivézt musil.
V pátek hned ráno začaly se koláče dělat, ku kteréžto práci sestry, švagrové, kmotry a jiné přítelkyně se sešly, každá s sebou něco od másla, mléka, tvarohu neb jiných příprav přinesla. Celý den žádná se nezastavila a hubu rovněž taky nezavřela. Tu nadělali koláčů rozličných, pěkných, chutných i nákladných, že celé dvě hodiny ve velké chlebové peci péci co měly. Ale málo v kterém statku na tom jednom pečení dost bylo, nýbrž větším dílem ještě jednou těsto zadělávali a takových koláčů nadělajíce upekly. Celý den páteční i noc na sobotu s tím strávily. Co tu dříví, světla, omastku, mouky, ovoce a jiných potřeb naloženo bylo, může každý posouditi.
V sobotu ráno děvečky, chlapci a menší děvčata sem tam po přátelích takové koláče roznášeli na posvícení je zvouce. Sedlák pro pivo jel a tam také koláče s sebou pro sládka, podstaršího, společního atd. vzal. Rychtář, pak do celého zámku všem paním oficírkám, písařům i vrátnému nebo drábům, jestli koláče neodvedl a neposlal, těžkou i nelibou výčitku začasté slyšeti musil.
V sobotu řezník zjednán byl, jednoho dobře zkrmeného vepře, okolo 60, 80 nebo 100 liber (1 libra – 0,45 kg) těžkého aneb dva menší vepříky, dva nebo tři skopce zabil na maso zdělal a čistě připravil. Kuchařka pak, jež taky zjednána byla, ta 4 nebo 6 husí, 6 nebo 8 kachen, moráka, 20 kusů třeba kapounů, kuřat, holoubat zabila na hromadu je házela, jiné tu přisluhující ženy kmotry, babičky zas to vařenou vodou polívajíce pařily, kuchařka zas potom kuchala a načisto připravovala.
Mnohý myslivec taky rád selského posvícení se svou paní a dítkami okoštující, k tomu cíli střeleného zajíce poslal, aby za tu zdvořilost pozván byl, což se i stalo. V neděli věru nezmeškal hodinu přijel a měl s sebou i rodinu.
Sama selka v sobotu, prokazujíc jen dobrotu, měla až mrzkou robotu; neboť všelicí žebráci, biřici, chlapi čtveráci, od města děti řemeslníků, podruhův a nádeníků v houfech dům od domu chodili a o koláče prosili, že nebohá hospodyně nosila je pořád v klíně sotva je stačila rozdávat. Když pak koláče došly a začala dávat prostý chléb, tu ještě od mnohých těch toulavých chlapů utrhání, pomluv i pohrůžek slyšeti musila.
K večeru zas nový poklid nastal. Děvečky vše v domě umyly, čistě vypravily, zem nebo stěny postříkané vyčistily, přebílily atd. Přitom rozliční řemeslníci, krajší, řemenáři, zámečníci, sklenáři, truhláři atd., cokoliv, který do té vsi, v níž posvícení býti mělo, dělal, to vše už do soboty doma zanechal, pak proto jen to přinesl aneb pro peníze přišel, aby selských koláčů dostal. Jakož pak nejprve na míse na stůl se mu podaly a až se najedl, taky ještě domů s sebou si nesl.
V neděli ráno sedlák dle vůle a libosti kuchařky maso rozsekával a řeznické řemeslo zastávat musil, nato snídaní pro všecku chasu se strojila. Zatím scházeli se pomalu přátelé, rodičové čeládky; měl-li je který pacholek, děvka otce, matku atd. ti tolikéž, ať je žádný nezval, přišli, aby toho posvícení taky užili.
Nato sedlák, prve, než do kostela odešel, vrata domovní dokořán otevřel, aby hosti a kdokoliv volně do domu vjeti a vjíti mohli. Než z kostela přišel, již někteří vzdálenější hosti, jiní pak spolu s ním a jiní po nějaké chvíli přijeli a přišli; mezi nimi páni měšťané, kde ves blíž od měst a stojí, nebyli jistě poslední; ti jen pak pro známost, byť zváni nebyli, najíti se dali.
Při obědě láska, náchylnost a upřímnost sedlákova ku každému poznána býti mohla; neboť to množství čistě připravených, vařených i pečených jídel, že na nich každý host mohl nechat oči a arci přestat nosit mohl, přesto na stůl přineslo se. K nápoji též pivo dobré, již dávno před posvícením k tomu v pivovaře zaopatřené, u vzdálenějších pak sedláků dvoje i troje, třebas i pražské aneb taky hořké pelyňkové stavělo se. Žádné skouposti, nevlídnosti, neochotnosti nebo nevšímavosti u nikoho vidět nebylo, jak sedlák, tak jeho manželka jen ustavičně každého hosta k jídlu a pití pobízeli,“ Jezte, berte sobě, co se líbí; pijte a dejte si šmakovat,“ říkajíce. Buď, kdo buď mimo sedláky, duchovní osoba, pán, měšťan, kdo kdy na takových selských posvíceních býval, nechť sám pravdu řekne, mám za to, že mně tuto nic za lež nepoloží. Při pečitých jídlech pálené nebo kořalka, taky rosolka, u vzhlednějších jídel pak i víno nalívalo se. Podávalo se ovoce rozličné, víno v hroznech, ořechy lískové (památka Přemysla) a koláče, a tak s tím a spolu s večerem oběd se zavřel.
Mezitím u stolů chasy a čeládky domácí i přespolní a jejich přišlých přátel sedělo se, ti rovněž masem vařeným i pečeným tak nasyceni byli, že nemohouce všechno stráviti, ještě od stolu s sebou také odnášeli. A to čeládka tak má, že kdyby sebou od stolu po silném najedení ještě kusy masa, pečeně, kus husy atd., koláče nenesla, že by ten oběd za nic nestál, ano, že neví, bylo-li jaké posvícení. Přespolní čeledínové, již hosti přivezli, ti také takové výsluhy do svých domovů přinésti musili. Není hůře jako s chasou, ta není-li nasycena, hostina je zlořečena. Pití také při stole dosti, více než hosti, míti musili, ano po obědě ještě do maštalí dva neb tři džbány piva se jim neposlalo, hned je to posvícení mrzelo a netrvalo to dlouho, že nějakou nelibku a mrzutost hospodářovi i hostům založili.
V neděli při večeru, když úplně po obědě bylo, u mnohých sedláků taky již i ona asiatická strojba, „coofe – kafe“ dobře cukrem oslazené na stůl podalo se po kterémž ještě nějakou chvíli diskutary – rozprávky rozličné trvaly.
V soumraku někteří páni hosti, zvláště duchovní a bylo-li co od zámku, od svých domů se vraceli, sedláka žehnajíce a mu za pokrmy a nápoje děkujíce. V tu chvíli žádný jistě nenadal mu šelem, leda cestou domů jeda.
autor: František Jan Vavák (1741, Milčice – 1816, Milčice), byl milčický rychtář a český spisovatel – písmák, vlastenecký kronikář a plodný autor veršů, představitel první obrozenecké generace a spolupracovník jejích čelných představitelů.
kniha: Paměti Františka J. Vaváka, souseda a rychtáře milčického z let 1770-1816
vyobrazení: pohlednice
