V katolických kostelech dostávají lidé na Popeleční středu ráno při neokázalé mši na čelo znamení kříže, které jim uděluje kněz popelem (neboli popelec), který pochází ze spálených ratolestí (kočiček) posvěcených na Květnou neděli předchozího roku. Říká přitom větu „Pamatuj, že prach jsi a v prach se navrátíš“, nebo „Obraťte se a věřte evangeliu“. Tímto se věřícím připomíná pomíjivost života a nutnost pokání. Křížek měl, ale i zcela prozaický význam, lidé věřívali, že s jeho znamením je nebude bolet hlava a pokud si popel z čela hned nesetřou, ochrání je i před nemocemi a budou se po celý rok těšit ze svého pevného zdraví.
Tato tradice se pro celou církev traduje cca od 10 století, kdy mužům se popel sypal na hlavu, ženám kvůli povinnému závoji byl popelem znamenán na čele tvar křížku. Zvláštní modlitba pro žehnání popela se objevila až v 11. století a tradice o popelu ze spálených ratolestí kočiček je z 12. století.
O pokání:
V období raného křesťanství existovala praxe veřejného pokání po spáchání těžkého hříchu. Kajícník byl na začátku Postní doby biskupem vyzván, aby zahájil uložené pokání. Oblékl se do kajícího roucha a hlavu si posypal popelem. Obřadně byl vykázán z kostela a před vchodem až do Velikonoc žádal křesťany o modlitbu. Instituce veřejného pokání se ještě před koncem prvního tisíciletí postupně vytrácela, avšak výmluvné gesto kajícího sypání popela na hlavu se začalo uplatňovat u všech účastníků bohoslužeb. Papež Urban II. doporučil tento obyčej na Beneventské synodě 1091 pro celou církev. Mužům se popel sypal na hlavu, ženy kvůli povinnému závoji byly popelem znamenány na čele ve tvaru křížku. Zvláštní modlitba pro žehnání popela se objevila až v 11. století. Předpis, podle kterého má být použit popel ze svěcených ratolestí Květné neděle předchozího roku, pochází až z 12. století.
zdroj: archiv Antonín ViK a Wikipedie
vyobrazení: autor neznámý
