Po mnohá léta byl sv. Florián chloubou naší malé, milé dědinky. Ano, on byl patronem úctu vzbuzující. Uprostřed místa, kde se tři řady domků, doškami krytých, stýkaly, vypínal se mohutný sloup, převyšující daleko komíny, a na něm dřevěná socha sv. Floriána. Široká a obrovská jako obr Goliáš, tváře měl jako dvě plachty naduté, bradu a nos jako dvě dubové fošny, stojící k sobě přesně kolmo, roucho, spodky a vestu světle červené, v pravici třímal mohutný meč, v levici vědro.
U jeho nohou rozkládaly se motouzy, sekyry a žebřík, nástroje, jimiž při svých neviditelných výkonech uměl výtečně zacházet. Největšího však lesku dodávala mu petrolejová lampička, kmitající se v prohlubenině sloupu ve dne i v noci, jež poskytovala celému obrazu podoby majáku, hlídajícího hladinu mořskou. Na důkaz naší příchylnosti ke sv. Floriánovi uvádím, že nás kudličkový řezbář Škrabal, největší skrblík z celé vsi, udržoval světlo v lampičce po celý den přes značné zdanění petroleje.
Ovšem náš sv. Florián byl také velice uznalým. Skoro v každé okolní dědině každoročně hořelo, buď že blesk udeřil nebo že se při tření lnu z nepozornosti lojová svíčka převrhla, tož naši vesničku sv. Florián aspoň nejdéle po deset let ochránil před poplachem požárovým, okolnost to, naplňující nás silným vědomím bezpečnosti a pýchy. A počalo-li se o tom hovořit, — a to se stávalo velice často a rádo — vyprávěl jmenovaný zhotovitel sošek svatých se stejnou horlivostí ne vždy stejnou událost.
Stávalo se, že za tmavé noci, jej náhle cosi nutilo při vyřezávání vyjít ven z chalupy. Přitom zřetelně pozoroval, že svatého Floriána na sloupu nebylo vůbec vidět. Jakýkoli blud byl vyloučen, neboť on (rozuměj Škrabal) má oči jako chrt, což mohlo též správné býti, neboť jeho tenké a vychrtlé tělo bylo v souladu s podobou chrta. Kde byl tudíž sv. Florián? Jen jediná byla na to odpověď: sv. Florián za tohoto bouřlivého nečasu všude dohlížel.
Jedné noci se však událo něco zvláštního. Řezbář snil, hejno much bzučelo mu kolem nosu a jak chtěl ruky pozvednout, aby učinil konec tomuto nepříjemnému stavu, nezdařilo se mu dostat ruku nahoru. Hluboká úzkost svírala mu úzkou hruď, chtěl křičet, avšak nemohl — tu se probudil. Pohlédl — hustý dýmový kotouč hnal se k němu jako netvor s tisíci tykadly a černé trámy olizovali rudí, sršící hadové . . .
Řezbář se vrhl ven, běžel k sv. Floriánovi, chopil se mohutné sochy a volal chvějícím hlasem: „Milý svátý Floriáne, u mne hoří! . . . Milý Floriáne, po deset let každého dne jsem rozsvěcoval lampičku ... Ty víš, že jsem chudý a petrolej drahý . . . Zachraň můj domek, svátý Floriáne!“ Svatý Florián se však nehnul a v domku Škrabalově řinčela a pukala skleněná okna. Ohnivý jazyk hltavě šlehal ven.
„Svatý Floriáne!“ křičel zas Škrabal, neboť ve vnitru jeho to vše dunělo — „jsem chudý člověk, po deset let rozsvěcoval jsem tvou lampičku . . . Pomoz přece, světče, pomoz, velký pane ... Ty musíš přeci nám pomoci! . . . Deset let rozsvěcovali jsme lampičku tvou!“ Svatý Florián pořád ještě sebou ani nehnul, a na střeše praskala sláma, sršíc záplavu jisker do vzduchu.
„Floriáne!“ vřískal teď Škrabal, neboť ve vnitru jeho to vířilo — „pravím ti: Neměj mne za blázna . . . Říkají mně Josef Škrabal!“ Svatý Florián ale sebou stále ještě nehnul, proč, to dosud nikdo neví. Avšak z komína vyletěl červený kohout.
Tu bylo možno pozorovat něco podivuhodného: Škrabal vlekl žebřík, vylezl nahoru na sochu, chopil se sekery sv. Floriána a dvěma ranami, které ji zasadil setnul hlavu sv. Floriána, a ta se válela v blátě. Dunivé rány na zvon ku poplachu zaznívaly nocí. Všichni v úzkosti a strachu spěchali k hořícímu domku. Lidé se dovolávali žebříků, věder, páčidel. Náhle se dav zastavil a vše utichlo. Objevil se hrůzný obraz: Na zemi ležel sv. Florián, obličej v blátě. Svit měsíce osvětloval roztříštěnou sochu svátého patrona a obličej řezbářův: ztělesnění hrůzy lidské.
V tomtéž okamžiku zdvihla se litá bouře a hnala plameny jak bičem na všechny strany. Od střechy na střechu skákaly plameny jako houf holubů puštěných a neznalých letu. Sláma praštěla, svištěla, záplava jisker smísená s modrými a bílými dýmovými kotouči plavala
nad naší dědinkou a dole šlo pozorovat všeliké černé, pitvorné postavy, sem tam se pohybující. Téže noci lehla celá ves popelem. To byla pomsta svatého Floriána!
zdroj: časopis Domácnosť, 1905, 1.2. 1905, přeloženo z Litevštiny
vyobrazení: fotografie: sv. Florián v Lubenci
