Podzimní den
Do mírných tonů barev sladěných
rudého vína, do brčálu chmele
zří klidně trosky bohů kamenných,
jimž babí leto stříbrnou tkáň stele
do šatů řas i v nahé vděky směle . . .
Již pozdní podzim do krajiny dých.
Spí v klidu všecko — listí zcuchané
i barokové na terasse vázy,
i lomenice zámku zdeptané
pod vichru cvalem, na jichž okraj hází
žeň svadlých listů se stromů i mlází
jak v zlato ty, v měď ony tepané.
Mdlé, líné slunce jde jak po špičkách
plá tříští pavučin, cos píše v písek,
tu dřínu lístky podmaluje v nach,
v žluť bledou padající lupen lísek.
Hlas ave posledního z dálných vísek
se tlumí v bílých, vše hltících mhách.
Zde dlouho zasnít se — jest rozkoší.
O, zašlých lásek milé vzpomínání!
a severák park jestli zpustoší,
cos utkví z vznětů všech i horováni
na prsech Pomony, na Fauna skráni,
jichž na zbořené zdi sní sousoší . . .
(V Troji, 7. IX. 1907)
autor: Jaroslav Vrchlický (1853, Louny – 1912, Domažlice), časopis Máj, l. p. 1907, 15.11.
vyobrazení: pohlednice, autor neznámý
