Oráč
Promodralá jsou nebesa,
dech vlahý vane z šíra,
petrklíč zlatý u lesa
zemi juž otevírá.
Umrlou hrudou zachvívá
po procitnutí touha,
radlice když ji rezivá
v zvlněné brázdy krouhá.
Po zrnu lačna procitá,
životem chtivým kypí,
větev je mízou nalita,
do poupat raší lípy.
Brázda se k brázdě pokládá
zavlhle měkkou rýhou,
oře se rajská zahrada
s plesem a se zlou tíhou.
Orej se, orej lehčeji,
nejslavnější ty země,
drž pevně moji naději,
milosrdná bud ke mně!
Tisícům dej svých pokladů,
jen těch, kdo sili skromni
v znoji a horkém úpadu,
matičko, nezapomni!
A po mně syn a po něm syn
orej zde v ptačím zpěvu,
cizinci však svůj zavři klín
a trn mu roď a plevu!
Tento článek je exkluzivní obsah pro premiové uživatele
