Jakmile rozmrzla půda a dovolilo to počasí – nejčastěji v polovině března – vyjelo se na pole k první jarní orbě. Ta byla spojena s magickými obřady, které měly zajistit bohatou úrodu. Než oráč poprvé vyrazil, pokropil sebe, potah i pluh svěcenou vodou a požehnal jim znamením kříže. Aby byl dobytek silný, potíral se na některých místech česnekem uchovaným od Štědrého dne nebo vajíčkem, které se následně darovalo žebravým lidem. Jinde se zase zvířatům potíraly rohy čerstvě vyoranou hlínou přímo zpod pluhu.
Na poli pak udělal hospodář bičem tři kříže do vzduchu a tři na zemi před zapřaženým pluhem a se slovy „s pomocí boží“, nebo „ve jménu božím“ začal vyorávat první brázdu. První brázdu měl vyorat sám hospodář, i kdyby měl čeledína. Během orání dělá kříž na počátku, uprostřed a na konci pole, aby se dočkal pěkné úrody. Při orání se také bedlivě dbalo toho, aby se neuorala mez, poněvadž kdo meze uorává, chleba se mu nedostává.
Pokud se pluhem špatně oralo, bylo třeba zhotovit kolíček z vazového dřeva, jenž se zastrčil do pluhu místo jiného. Vaz je druh známého stromu jilmu. Místy dokonce žena postříkala dobytek, aby byl silný mlékem ze svých prsou „aby sladko robili“, tak velký význam kladli naši předci na úspěšný začátek jakékoli polní činnosti.
Já mám pole, to je pole na pěknej rovině,
kdo to pole orat bude, musí opatrně.
Já mám pole, to je pole na pěkným kopečku,
kdo to pole bude orat, musí polehoučku.
Na Novobydžovsku opatřili hospodáři pluh klínkem ze dřeva páleného na Bílou sobotu před vchodem kostela. Ve stejném ohni se spalovaly i zbytky svatých olejů z předešlého roku. Tomuto obřadu se lidově říká „pálení Jidáše“. Oře-li se pak takovým pluhem pole, neroste prý na něm tráva a rovněž obilí se na takovém poli dobře dařilo. Aby se vyplenila z pole obtížná pýřavka, měla se dát radlice pluhu zostřit v den svátku sv. Jana Křtitele (24.6.)
Sedlák orá hrachoviště, podpírá se o bičiště.
Sedlák jede kolem meze, košile mu z kalhot leze.
Jen orej, jen orej, nic si z toho nedělej!
Když se vracel oráč domů z prvního orání dával většinou dobrý pozor, aby nebyl domácími polit vodou. Za vraty většinou číhala hospodyně, šlo-li o hospodáře, nebo děvečka, šlo-li o čeledína, v rukou většinou měli „jen“ hrnek se studenou vodou a bez milosrdenství polili nic netušícího oráče. Dělaly to proto, aby dotyčný nebyl při práci líný a nekrčily se mu žíly a také prý nebude chybět déšť přes léto. Podobné rituální úkony se prováděly též při započetí jiných polních prací, úspěšný začátek měl přivodit i úspěšné dokončení díla, věřilo se v magickou účinnost „prvního“.
Kopali, vorali, já ještě ležel, zpívali, vejskali, já taky běžel.
Kopejte, vorejte, já už nemůžu, zpívejte, vesjskejte, já vám pomůžu!
Nedoporučovalo se orat po celou dobu Zeleného čtvrtku až do Bílé soboty, protože v tento čas v zemi odpočívá Kristus Pán. Kdo by se zemí „hýbal“, tomu by prý se na poli nic neurodilo. Leckde se říkalo, že na Veliký pátek nemá rolník hýbat zemí, neboť tato kvílí pro Spasitele.
Jakej bude z tebe sedláček, jakej bude z tebe sedlák,
když neumíš pluhem orati, když neumíš pluhem orat.
Někde se také věřilo, že ten, kdo by spatřil rolníka prvního z jara orat od východu k západu, do roka prý zemře. Ponechal-li rolník přes poledne nářadí na poli, udělá prý dobře, když je třikrát obešel, než odešel. K takovému nářadí pak nenechavý člověk nemá přístup.
Na závěr jedna rada z Poličska:
Jak se postarat o to, aby se v domě nedržely blechy: Když se z jara poprvé oře, nabere se hlína z první brázdy rukou, oblečenou v rukavici a posype se jí podlaha v domě. Aby se pak nezachtělo některé blešce obtěžovat slabé ženské pohlaví, doporučovalo se, aby ženy, které spatří hospodáře poprvé hakovat (orat), aby třásly sukněmi.
Několik pranostik spojených s jarní orbou:
- Na svatého Řehoře každý sedlák lenoch, který neoře.
- Na svatého Řehoře svačina se vyoře.
- I když na Řehoře mnoho sněhu na poli je, jaro rychle přijde a sníh roztaje.
- Kdyby nebylo oráče, nebylo by boháče ani koláče.
- Hluboká brázda – vysoký chléb.
- Ne tak rosa jako pot činí úrodná pole.
zdroj: archiv Antonín ViK a Český lid: K. Pejml, Český rok od jara do zimy, autor: Milada Motlová vyobrazení: ilustrace, František Vrobel (1892, Zábřeh, Ostrava – 1953, Kroměříž)
ilustrace z časopisu rozkvět, r. 1909, č. 8
Našli jste v článku chybu, nesrovnalost nebo máte zajímavé doplňující informace? Napište nám prosím na email info@ceskezvyky.cz
