Bývá to tak již v životě lidském, že se radost střídá se smutkem a žalostí. České pořekadlo k tomu praví: „Dnes jsme zde, a zítra kde!“ Je věru člověk na světě jen co pára nad hrncem. Naši předkové dobře pozorovali pomíjívost všeho pozemského a přijímali smrt jako nezbytnou nutnost. Z jejich pořekadel o smrti vane zřejmá vyrovnanost, není v nich nějakého strachu. Věděli, že co se narodilo, musí také zemřít, odtud pramenilo to jejich klidné nazírání na konec života a každý pomýšlel na svůj důstojný pohřeb. Dobře to vyjadřuje česká prostonárodní píseň „Kdybych já věděl, že zejtra umru, dal bych si dělat dubovou truhlu.“
Několik ukázek z jejich moudrosti: Mladý může, starý musí – Proti smrti není léku, a proti Mořeně není kořene – Smrt nás všechny v jeden snopek váže – Vrť se, jak vrť, nic na to nedá smrť – Každý smrti daň zaplatí – Smrt nevybírá, béře napořád – Také hrobař do hrobu musí – Smrt již sobě příčinu najde – Po smrti král i sedlák panuje – Jaké chování, takové skonání – Když dědic pláče, v srdci se směje - O mrtvém buď dobré, anebo nic.
