Naši předci věřili, že u lůžka nemocného stojí dva andělé, anděl života a duch smrti. Ti spolu zápasí, a kdo vyhraje, tomu nemocný člověk připadne. Umírající prý oznamuje svým příbuzným a známým svou smrt nějakým znamením, buď třikrát na okno zaťuká, něco silně zahřmotí nebo, že se dveře náhle samy od sebe otevřou. Znamením úmrtí můžou být další nevysvětlitelné úkazy, jako zastavení hodin, spadnutí obrazu ze stěny, sen o veselce a další. Zhasne-li knězi sloužícímu mši u oltáře svíce, je to znamením, že sám brzy bude povolán na věčnost. Vypravuje-li se však o někom živém, že zemřel, bude prý dlouho živ.
Sova a sýček zvěstovali blízké úmrtí:
Sovy byly našim předkům spojením s bohyní smrti Moranou, proto je považovali za ptáky věštící blízkou smrt. Na kterém stavení se usadil výr a houkal, tam se někdo brzy rozloučil se životem. Sova pálená svým křikem ohlašovala týden předem smrt nemocnému. Každý večer prý přiletěla k oknu a podívala se ostře na toho, kdo měl zemřít. V noci prý dokonce cvakala zobákem u okna a pokud si ji domácí nevšimli, tak zaklepala na okno, proto ji lid nazýval „smrtonoškou.“ Staré české pořekadlo pak praví: „Sova na střeše kvílí, umříti komus po chvíli.“ Kdyby se však podařilo volajícího ptáka zastřelit nebo chytit, nemocný prý by nezemřel.
