Dvě valašské pohádky: O vodníkovi a Vodník na odvodě
O vodníkovi:
Staříček můj šli jednou na raky do potoka, co teče z Uhlisk do Hážovky. Pěkně si vzali světidla, aby měli čím svítit a měch, co by jich mohli tam dávat.
Jak nachytali, sebrali se a šli domů. A tož jak šli, nesli ty raky v měše na zádech — však jich byl plný měch. Tu najednou cosi z Janíkova na ně zavolá: „A Čechů?“ a tu mu to z jejich měchu, co nesli na zádech, odpoví: „A tu jsem v měchů!“ Staříček milým měchem bác a — tam ti! Ti borák vystáli strachu, než se domů dostali!
Jak se doma svatosvatě zaříkali, byl prý to sám vodník. Pán Bůh opatruj! Ještě dobře vědí, že jedna ryba byla neobyčejně veliká a ta prý se tomu druhému ozvala.
Vodník na odvodě:
V jednom mlýně velice strašilo — domácí v něm nikdy nenocovali. Jak už bylo 9 hodin večer, vždycky šli pryč a nocovali u souseda. Trvalo to tak dlouhý čas a nikdo nemohl pomoci. Najednou tam přijde krajánek na odpočinutí. Mlynář mu povídá: „Já bych vás tu nechal, ale my tu sami nenocujeme.“ — „Proč?“ ptá se krajánek. — „Velice tu u nás straší“ — „Toho se nebojím, jen mě tu nechte. A bude-li možno, ještě vám od toho pomohu.“ — „Dobře vám zaplatím, jestli se vám to podaří,“ pravil mlynář a odešel se svou chasou pryč.
Nechali mu tam na jeho žádost dvě svíčky, tabák, drévka a sekeru. Jak povečeřel, dal se do tesání. Dělal vláky na pluhy. Když bylo 11 hodin, začaly mlýny mleti. Když mlely, on nešel ven a povídá: „Aha, už jsi přišel!“ — V tom vešel chlapec v zelených šatech a zeleném kloboučku do světnice. Byl to vodník. Přijde ke krajánkovi a ptá se ho: „Co to děláš?“ — „Míru vojenskou, zítra tu bude odvod.“ — „A mě by neodvedli?“ táže se vodník. — „Proč ne? Ale to bys musel nejprve zkusit, máš-li patřičnou výšku. Chceš-li, postav se pod tu míru.“ — Krajánek postavil jedno dřevce, v němž byla asi ve výší vodníka vyvrtána díra. Vodník se hned postavil, že prý by rád byl vojákem. Krajánek mu povídá: „Ale to se musíš nechat trochu natáhnout.“ Že může. Tož ho vzal za pačesy, strčil mu jich do té díry, vzal klínek a pěkně mu jich tam zatlouk. Milý vodník se nemohl ani pohnout. Krajánek mu povídá: „Bude z tebe voják, máš míru!“ — Za chvilku povídá vodník: „Tož mne pusť, když mám míru!“ - „Nepustím tě; ty tu musíš být, až přijdou ti páni, co budou odvádět. Jak bych tě pustil, ty bys utekl a nepřišel bys k odvodu.“ — Vodník pořád prosil, už ho hlava i začínala bolet — ale nic naplat! ten ho nechtěl pustit. Tož tam musel být až do rána pod tou mírou, nechtěl-li si všecky vlasy i s kůží sedřít.
Ráno, jak přišel mlynář, povídá mu krajánek ukazuje na vodníka: „Tot máte to strašidlo, včil si s ním dělejte, co chcete.“ — „Aha! tož tys to darebáku!“ křičel mlynář, „no počkej!“ A vzal býkovec a jak řeže milého vodníka, tak řeže. Ten, když už to nemohl vydržet smykl sebou, — nechal v díře všecky pačesy i s koží lebkovou a utekl pryč. Na krajánka ještě zavolal: „Počkej! však já ti to odplatím!“
Mlynář hojně odměnil krajánka a ponechal ho u sebe. Vodník už nepřišel ani jednou do mlýna. Ale jednou se stalo, že musel jít krajánek, nyní stárek, do města po jakési práci. Musel jíti i přes most. Sotva naň vkročil, uviděl z druhého konce vodníka, jak jde náprotiv němu. I nemeškal stárek, vytáhl nůž z kapsy a udělal jím do rukověti u mostu jakoby díru, při čemž volal na vodníka: „A chceš jíti zas pod míru vojenskou?“ — Vodník, jak to uviděl, začal křičet, že ne a s křikem utekl. Už ho tam jak živ žádný nezahlédl.
zdroj: Valašské národní pohádky, 1875 – autor: Fr. Bayer a Beneš Kulda Metod
