Dvě valašské pohádky: O vodníkovi a Vodník na odvodě
O vodníkovi:
Staříček můj šli jednou na raky do potoka, co teče z Uhlisk do Hážovky. Pěkně si vzali světidla, aby měli čím svítit a měch, co by jich mohli tam dávat.
Jak nachytali, sebrali se a šli domů. A tož jak šli, nesli ty raky v měše na zádech — však jich byl plný měch. Tu najednou cosi z Janíkova na ně zavolá: „A Čechů?“ a tu mu to z jejich měchu, co nesli na zádech, odpoví: „A tu jsem v měchů!“ Staříček milým měchem bác a — tam ti! Ti borák vystáli strachu, než se domů dostali!
Jak se doma svatosvatě zaříkali, byl prý to sám vodník. Pán Bůh opatruj! Ještě dobře vědí, že jedna ryba byla neobyčejně veliká a ta prý se tomu druhému ozvala.
Vodník na odvodě:
V jednom mlýně velice strašilo — domácí v něm nikdy nenocovali. Jak už bylo 9 hodin večer, vždycky šli pryč a nocovali u souseda. Trvalo to tak dlouhý čas a nikdo nemohl pomoci. Najednou tam přijde krajánek na odpočinutí. Mlynář mu povídá: „Já bych vás tu nechal, ale my tu sami nenocujeme.“ — „Proč?“ ptá se krajánek. — „Velice tu u nás straší“ — „Toho se nebojím, jen mě tu nechte. A bude-li možno, ještě vám od toho pomohu.“ — „Dobře vám zaplatím, jestli se vám to podaří,“ pravil mlynář a odešel se svou chasou pryč.
