Ve mlýně měli hosty. Přijela mlynářova sestra se synkem Jirkou z města. Chlapci se ve mlýně líbilo, zvláště když do mlýna zavítal nějaký krajánek, to se vždycky mnoho povídalo a bývalo veselo. Jednou přišel, zase takový chasník a hned ho byla plná šalanda, pan otec poslal pro pivo, zapálil si dýmku a usadil se za stůl. Krajánek měl řečí jako vody.
Co tak povídali, najednou se kolo zastavilo. Mlýn přestal klapat. Co to? Pan otec vyskočil a poslouchal. Stala se nějaká nehoda? A už chtěl běžet, aby se podíval, co se děje.
„Počkejte, pane otče,“ povídal krajánek,
„je-li to on, darmo ho zaplašíte“.
„Koho?“ ptal se pan otec.
„Koho jiného, než toho zeleného darebu, vodníka!“
„Eh, nedělejte si ze mě blázny,“ řekl pan otec a běžel do mlýnice. Ale než tam doběhl, kolo se už zase vesele točilo.
„Co to bylo?“ Nikdo nevěděl.
„Povídal jsem vám to, zaplašil jste ho!“ „Snad byste nevěřil ještě na vodníka?“
„Věřil, nevěřil, ale co jsem viděl, to jsem viděl“.
„A to nám budete vypravovat!“
„Jak si přejete“.
Jirka, který seděl tiše v koutě šalandy, ani nedýchal.
„Zabloudil jsem jednou v jižních Čechách do velikého mlýna. Bylo po žních, ve mlýně bylo co dělat. Když jsem přišel, bylo tam boží dopuštění. Pan otec láteřil a chasa pobíhala po mlýně jako bezhlavá. Tolik práce a mlýn co chvíle se zastavuje, stojí a stojí a pak se zase sám rozklape! Pan otec div že si nezoufal“.
„Dejte pozor,“ řekl jsem, „v tom je nějaká čertovina. Však na to přijdeme. Půjdeme ke kolu. Ale tiše, tak, abychom ani myš nezaplašili. A mně dejte svěcenou vodu“. A tak se i stalo. Najednou, z čista jasna, mlýn zase stojí. Vzal jsem svěcenou vodu a hajdy ke kolu. Ostatní za mnou. Jak jsem byl u kola, stříkl jsem svěcenou vodou a zvolal jsem hlasitě: „Ve jménu božím, zelený ven!“ Jen jsem to řekl, vyskočil z kola malý mužíček a honem ze mlýna. Ale venku stála chasa. Mužíček se obrátil a skokem byl na schůdkách u mlýnice. Tam však byl zase pan otec. Tak mu nezbyla, než komora. Všustl tam a přirazil za sebou dvéře.
„Který darebák to tu tropí neplechu,“ zaláteřil pan otec. „Nu počkej, chlapečku, ty jich odneseš!“ „Máte pravdu, pane otče, dojděte pro sukovici a napravte mu záda. Ale abyste věděl, kdo vás to poctil návštěvou, hleďte jeho navštívenku!“ Ukázal jsem na zelený šůsek, uskřípnutý ve dveřích komory. Kapala z něho voda „Ach, ty kujóne, zdráv mi neujdeš,“ hrozil pan otec. V tom zaduněla v komoře rána. Rychle jsme otevřeli. Ale komora byla prázdna. Na zemi ležel převržený džbán a z něho vytékala voda. Na prahu jsme našli zelený šůsek.
„Tož jste ho přece nespráskali!“
„Nespráskali, ale tak jsme ho prohnali, že se vícekrát neukázal. Pan otec nevěděl, jak by mi poděkoval. Pili jsme po celý týden až se hory zelenaly a když jsem odcházel, dostal jsem dva stříbrné zlatníky na dlaň.“
„Nu dobrá, dáme si pozor a přistihneme-li toho chlapíka, milosrdní nebudeme.“
Šli se podívat ještě ke kolu. Ale nic neviděli. Kolo se točilo, nikde nic podezřelého. „Není tu,“ řekl krajánek. „Má nejspíše jinou práci, je měsíčná noc. Sedí asi pod mostem, nebo na vrbě a číhá.“
Jirka, který všecko slyšel, byl by rád vodníka spatřil. I vykradl se ze mlýna a pospíšil si k mostu.
Měsíc svítil jako rybí oko a stromy podél potoka vrhaly dlouhé, černé stíny. Jirkovi tlouklo srdce. Podíval se pod most. Ničeho nespatřil. Ale od vody bylo slyšet podivné šplouchání, jako když se někdo koupe. Jirka učinil ještě několik kroků a náhle se zarazil. Hned nad mostem mezi vrbami uzřel zelenou postavičku, nahrbenou nad vodu. Dlouhýma ramenama dosahovala až do potoka, nabírala vody do dlaní a zase ji vylévala. Ale netekla to voda, bylo to živé stříbro, které se na hladině rozlévalo a slévalo v podivné tvary. Jirka hned viděl stříbrný člun se zlatými vesly, hned zase stříbrnou mísu plnou ovoce, koníčka se stříbrnou hřívou, dívčinu, která měla vlásky sepjaté perlovou sítí, ba i celý stříbrný dům s velikou, divukrásnou zahradou, ve které byly stromy se stříbrným listím a se zlatým ovocem a na jednom stromě seděl ptáček, který zpíval takovou sladkou, vábivou píseň, až se srdce svíralo. Pod stromem stálo děvčátko s perlovou sítí ve vlasech. „Chyť mi toho ptáčka!“ pravilo k Jirkovi.
Jirka učinil několik kroků ke stromu, ale v tom se ohlédl a spatřil zase toho zeleného mužíka nad potokem. Nabíral dále vodu a díval se na Jirku zelenýma, svítícíma očima. A najednou pozvedl své dlouhé ruce, uchopil Jirku a stáhl ho pod vodu. Zamrazilo ho po celém těle, před očima se mu zatmělo, v uších zněl divoký hukot. Zmizel stříbrný dům, zmizela zahrada, strom, dívka i pták, zůstala jen tma a dvě svíticí zelené oči . . .
V tom se zastavilo ve mlýně kolo a mlýnem se rozlehl podivný zvuk. Jakoby obrovská ryba ocasem pleskala o vodu, nebo jakoby se někdo nelidským způsobem zasmál. Pan otec s krajánkem i s chasou vyběhli. Mlýn stál, ale vidět nebylo nikde nic. V tom však už přispěchala Jirkova matka.
„Kde je Jirka?“ I jali se hledat Jirku.
Našli ho nad mostem pod vrbami, zapleteného v kořenech. Ještě chvíli a byl by utonul.
„Cos činil v potoce za noci?“, tázala se ho matka druhého dne.
„Vodník mě stáhl,“ pravil Jirka a vedl matku k mostu.
„Hle, zde to bylo, zde stál a nabíral vodu do dlaní!“
A právě na tom místě byla stará vykotlaná vrba. Její větve skláněly se až do vody a s jejími listy pohrávaly si vlnky . . .
autor: Bedřich Šaloun (1872 – 1933), Pohádky při svitu luny, 1905
vypravuje Stanislav Javor – Z říše pohádek
vyobrazení: ilustrace z knihy, autor neznámý
