O svatojanské pouti, lidová tradice na oslavu národního světce Jana Nepomuckého (vyprávění kolem roku 1900)
Přehoupl se april, ten bláznivý větroplach, jehož tvář se dnes dá do pláče a zítra se směje slunečnou září, měsíc divokých meteorologických kotrmelců, nad nimiž ani prorok Fiala nemůže býti moudrým a nadešel máj, měsíc Hálkův a Máchův, přinášející vonnou sprchu květů a milostnou touhu do lidských srdcí od šestnácti let nahoru . . . Máj je tu a s ním i jeden z nejkrásnějších českých svátků, svátek patrona českého, Jana Nepomuckého. Ať si říká, kdo chce, co chce, ať se za pravého, nefalšovaného patrona prohlašuje sv. Václav, přece čechoslované po staré tradici považují svatého Jana za svého národního světce a jeho svátek za svátek národní. V tento den putují do matičky Prahy na pověstnou svatojanskou pouť desetitisíce poutníků.
Vidím udivené zraky ... Že putují? Snad putovali, před dvaceti, třiceti léty! . . . Ano, bohužel, docela správná oprava. Putovali, a dnes se už jen trousí . . . Je to bolestná pravda! Svatojanská pouť chudne rok od roku návštěvou našich milých venkovanů i svým významem. Marně si lámeme hlavu, kdo anebo co je tím vinno. Jedni tvrdí, že to dělá ta všeobecná hospodářská mizerie, druzí, že setřelo se už ono nadšení, jaké druhdy po vlastech českých se ve dnech svatojanských jevívalo, třetí dokazují, že venkovanům Praha zevšedněla, neboť dnes při rozvětvení železniční sítě a při laciné jízdě mohou si do Prahy zaskočit milí venkovští hosté, kdy je jim libo, a nepotřebují čekat až na svatého Jana, kdy stěží dostanou drahý nocleh. Možná, že všechny tři strany, uvažující o poklesnutí návštěvy, mají pravdu. Ať je tomu jakkoliv, jisté je to, že svatojanská pouť již dávno není tím, čím bývala. Před čtvrt stoletím, a co dím, ještě před desíti léty dávali si národové českoslovanští o svátém Janě v Praze dostaveníčko. Přijeli sem bratři Moravané a fešné Moravanky ve svých pestrých, bohatě vyšívaných krojích, přijeli Slezané, Plzeňačky, Chodové, Hanáci, Slováci, a to ne jednotlivě, ale v celých karavanách se svými ženami a dětmi.
Pražské ulice rozkvetly malebností krojů a odevšad ozývalo se roztomilé nějaké nářečí. Praha byla rozvlněna přívalem hostů, kteří začali se už trousit dva, tři dni před svatojanským týdnem. Ale dnes? Už jen tak z vypravování starších a z pověstí pomalu bude vědět mladší generace, že byly vypravovány laciné vlaky »ze z Plzně", z Brna a Holomouce, jakož i ze všech končin naší vlasti svatojanské, které stavěly ve všech stanicích a na každé zastávce. Kolik vlaků, tolik tisíců svatojanských poutníků putovalo do Prahy. Pražská nádraží chrlila zástupy pantátů v brslenkách, v kamizolkách s kovovými knoflíky a nerozlučnou fajfčičkou, paňmaminky v třásňovitých načechraných sukních, se šátkem na holubičku, na ruce s košíkem s vejci a máslem pro pražské příbuzné.
A což teprve dorost, zejména ženský! Před portálem nádraží kupili se zvědavci a každé chvíle, když svižným krokem vyšla nějaká ta fešná, sešněrovaná Plzeňačka, krev a mléko, s vysoko vykasanými, zvonovitě se houpajícími sukénkami, ozvalo se v obecenstvu: „Saprlote, to je fešné děvče ..." Příliv dosahoval kolikráte výše stotisíce osob, a i nad to; dnes cifra tato klesla na několik tisíc ... A přece to bylo za dob, kdy nemohli nám bratři Moravané odpustiti, že „Čechové nejsú lidé, protože hotopili svátého Jana" ...
Dnes nám to snad již odpustili, ale nejdou více k nám, aspoň ne vtom počtu, jako dříve. A přece ničím jsme jim neublížili. Mohli vidět, jak jsme ochotně je vítali, prováděli po Praze, ukazovali jim všechny památnosti, zavedli na ohňostroj, do divadla, do museí a pak do našich národních pivovarů, kde končívají všechny svatojanské výlety. Dnes nám z toho všeho zbyly jen rachejtle, trochu bouchání z hmoždířů a pak pouť na hrad ke stříbrnému hrobu utopeného světce, kde se pořád ještě ukazuje živý jeho jazyk a na hradě vězení, kde byl uzavřen za to, že nechtěl sděliti delikátní snad tajemství, s nímž se mu královna Žofie vyznala.
V divadle sehrají sice „Prodanou nevěstu" nebo nějaký jiný národní kus, snad „Strakonického dudáka", ale nebýt v něm Mošna, nevím, zda-li by divadlo tak natřískali našimi poutníky. Upadáme i v té pouti. A jak se chovají Pražáci? Pravda, že se snaží, městská rada rok, co rok povolí na svatojanský ohňostroj pět stovek, které se propálí v rachejtlích a některý veslařský klub, obyčejně „Ruch“, uspořádá mezi Žofínem a Střeleckým ostrovem „benátskou noc" tím, že na několika lodích rozvěsí lampióny a rozjede se po Vltavě.
Na Karlově mostě Prokovova socha světce s pěti hvězdami dostane náležitou dekoraci. Zřídí se nad ní loubí, skoro bych řekl prkenná apsida, olemuje se kolem dokola pestrobarevnými žárovkami, které si můžeme dopřáti, protože máme dík elektrické centrále v Praze elektriky dost. Před tímto improvisovaným oltářem zřídí se podium pro zbožné poutníky, kteří tu chtějí se pomodlit k svátému Janu modlitbičku a pak? Pak se pořádá procesí na hrad. Předříkávač prozpěvuje starodávnou „Svatý Jene, kam pospícháš" a zbožné babičky mu odpovídají. Za dvě hodiny s pomocí boží vylezou na hradčanský vrch a ztratí se ve svatovítském chrámu. V okolí kostela teprve se pozná, jak se patří, že je také nějaká pouť.
Udržují ji kramáři a pernikáři, kteří rozbili tu své stany s laskominami a pamlsky, políčenými na mládež. Poznáte, že jsou to pořád jedni a titíž, s nimiž jste se setkali o pouti u sv. Matěje v Šárce, o Josefské pouti, na Fidlovačce, na Slamníku a na Emauzské. Ti vás vlastně upozorní svými bílými boudami a svým dryáčnickým vyvoláváním, že je tu pouť. I tyhle poutě dopadaly dříve v Praze veseleji a pobožnosti s nimi spojené důstojněji. Pamatujeme si dobře, jakým dojmem působilo na nás, když např. socha na Karlově náměstí byla obklopena hájem bříz, domy kolem dokola pod okny ozdobeny chvojovými girlandami a „Skalka", která je zasvěcena Janu Nepomuckému, slavnostně okrášlena na bráně ku zahradě, kde nepodařený rým prosí: „Svatý Jene Sarkandře, strastiplné zbav nás pře!“ A což malostranské a hradčanské ulice se svými malebnými, starodávnými domy, v průčelí s nějakým svatým nebo světicí a na nádvoří se sochou sv. Jana. Všude před krámy zelenalo se drobounké listí slaboučkých břízek v bělostných košilkách, kolem soch hořely červené olejové lampičky. Nebylo to poetické?
Dva dny před svátkem se všude drhlo, na prahy krámů sypal se bělavý písek, aby nás venkované nepomluvili. A v podvečer, když babičky trousily se na májovou, nebylo slyšet nic jiného, než o blížícím se svátku, vyprávěny byly legendy o zázracích, jež se udály s jazykem světce ve chrámu svatovítském, a spekulováno, jak je to možné, že přes pět set let jazyk jeho neshnil, inu zázrak. Pak šly babičky na Karlův most políbit místo, kde ho pochopové krále Václava hodili do Vltavy a jež podnes označeno na zábradlí měděným křížem a deskou. Tam končívaly jejich rozhovory hádkou, kolik hvězdiček se ukázalo nad hladinou, když se za ním zavřela. Jedny tvrdily, že pět, jiné že sedm; jak se dohodly, nevím, ale obyčejně bývala z toho mrzutost. To bývalo v předvečer svátku svatojanského.
Zatím se sjeli poutníčkové všemi směry drah do Prahy, a aby neztratili ani hodinku, toulali se pražskými ulicemi v průvodu svých známých. Jak jim připadala ta chůze po našem dláždění divná. Nebyli zvyklí, a když večer uléhali, naříkali, že jsou celí rozlámaní.
Pozorovatel tu mohl zachytit spoustu zajímavých obrázků. Ti, kteří na sv. Jana zavítali do Prahy poprvé, byli jako u vyjevení. Veliké město je okouzlilo. Jak pak ne. Široké, nekonečné ulice plné ruchu a kvapného života, plné hrčení kočárů, křiku a lomozu, ohromné činžáky, spousta věží, nádherných budov, skoro paláců, a pak ty výklady. To je nějakých krámů, než se přejde od Národního divadla k Prašné bráně. A zastavit se u každého několik minut, to znamená hned tři, čtyři hodiny. Obchodníci docela rozumně počítají se zvědavostí a koupěchtivostí venkovanů a vyšňoří své skříně výkladní všemožnými lákadly.
Přiblíží se konečně večer, kdy vypuštěn bude na Vltavě ohňostroj, dnes hlavní svatojanská atrakce venkovanů i Pražanů. Dávno, než snese se soumrak nad Prahou, obsaženo jest hustě nábřeží Františkovo davy lidu, v nichž pestří se národní kroje, na agátech tu stojících visí uličníci jako housenky. V oknech protějších domů hlava se tísní na hlavě. Krém pražské společnosti za větší vstupné má přístup na severní špici Žofínského ostrova, na Střelecký ostrov mají přístup jen členové městské rady a sboru obecních starších a pak snad střelecké sbory. Ohněstrůjce, či jak moderně se zve, pyrotechnik Hájek vypálí ohňostroj, jehož podrobný program dva dni před tím každý může čisti v novinách.
Tak zpravidla o půl deváté, když se již hezky setmělo a na nábřežích davy hučí jako z dálky se blížící bouře, zaduní na ostrově rány z hmoždíře — myslím, že bývá jich osm — rachejtle začínají ... Na chvíli se masy utiší, všecko je v očekávání, co přijde . . . Hle! Zasyčí to pojednou vzduchem, jako když se trhá plátno, a tmou prolétne dlouhá svítící čára, stopa po vypuštěné raketě . . . Čím výše, tím více se kloní na některou stranu její oblouk, až konečně ohnivá koule na moment se zastaví, aby ve chvíli se značnou ranou se rozprskla v několik menších, jež jako žhavé jiskry padají nazpět na hladinu Vltavy, lesknoucí se jako hlazený turmalín. Při vypuštění i při rozprsknutí ozve se z hrdel diváctva hlasité „Á", sem tam výkřiky a kritiky pánů uličníků, kteří na každé rachejtli něco najdou. Rachejtle střídají se se sluncem, s ohnivými hady, všelijakými figurami a nápisy a končí obyčejně svatováclavskou korunou.
Po každém čísle není konce jásotu. Dříve, dokud ohňostroje byly dosti drahé a vzácné, budívaly značný údiv venkovanů a zejména venkovanek, jimž se smávali pověstným výkřikem: „Anka, hele rachomejtle.“ Ale teď jsou již naši venkované vykoukaní a spíše vysmějí se Pražákům, že si musí opatřovat purkmistry z venkova . . .
Poslední hvězdička na koruně svatováclavské pohasla, nastává rozchod a cesta k domovu. To je ale potíž. Masy tisíců a tisíců lidu, jež se tísnily na nábřeží, nemohou se hned tak rozejiti. Každý pospíchá, aby ještě se dostal k Choděrům, k Brejskovi, k Donátům, k Flekům, do Černého, k Primasům a Šenflokům. Na nábřeží jde o život. Zezadu přijde vlna nárazu, zepředu je zácpa a ti prostřední to odnesou. Nastane tlačenice, ve které pracuje se lokty, šlape se na kuří oka, mačkají se ženské a děti. Samý nářek a výkřiky: „Ježíšmarja, můj klobouk..."
Z pravidla se toho dne ztratí půl tuctu dětí, s nimiž se zoufalí rodičové setkají až někdy po půlnoci na policejních komisařstvích a na ředitelství, kam je přivedou šťastní nálezcové nebo strážníci. Krom toho přivedou tam poslední také jiné děti, vyvinutější a nenechavé. Kapsáři a dolináří, jako při každé mačkanici, těší se na rachejtle snad více nežli děti. Dá se tu náramně dobře pracovat a lovit v kapsách bližních, kteří zrakem visí na letící raketě a netuší, že jejich kapsy podrobuje rutinovaný dlouhoprsťák důkladné visitě, zatím co druhý nebo hned několik dává dobrého bacha po „chocholu“ a po „tajných" . . . Zloději a zlodějky mají v ten den pré, policejní vězení pak také. Druhého dne v raportech se to hemží případy krádeží, stejně jako oznámeními ztrát a nálezů.
Co je to ale všechno platno, je to až dosud sice veselé o svatém Janě, ale už to není to, jako za dob, kdy ještě svatojanské poutě byly v celé své slávě. Není ani třeba míti šedivou hlavu, aby se pamatovalo, jak chudší z poutníčků spávali na Kamenném mostě, na schodišti u Křižovníků a pod lodžií u sv. Salvatora. Byl to opravdu zajímavý obraz, jaký se skýtal před léty za jasné noci svatojanské. Na mostě ležel poutník vedle poutníka. Jedni spali únavou na tvrdém kameni, jiní tiše si šeptali . . . Vypravovali si o krásách, jež v Praze viděli, o tom, co asi doma dělají děti, co mají jim koupit, aby to nebylo drahé, a přece dost pro radost, o rachejtlích a konečně o tom, kam půjdou zítra. Policie pražská, ale nebyla přítelem takovéto romantiky, anebo měla starost, aby se jí zbožní poutníčkové nenastydli, zkrátka vyhnala je z mostu i se schodů chrámových . . .
Hospodářská a národopisná výstava bývá pěkná, rozsáhlejší rok od roku a pro venkovany přitažlivá. Řekl bych tak skoro, že jest velikým výročním trhem, neboť sem ze všech končin naší vlasti svezou se tvorové, hospodáři v dobývání živobytí nápomocní, začínaje koněm a konče slepicí a holubem.
Vedle výstavy, atrakcí svatojanských dnů mnoho nemáme. Pravda, velké, zemské museum je otevřeno, otevřeno je i městské museum na Poříčí, kam chodí se dívat v ty dny naše mládež s nemalou dychtivostí na „mučírnu", o které ze sta Pražanů ví snad každý desátý, a konečně je tu museum Náprstkovo a královský hrad. S tím jsme hotovi, neboť mnoho památek, jež chodili bodří venkované okukovat, srovnáno jest už se zemí. Teď mohou si spíše prohlížeti jiné pozoruhodnosti: rozkopané kanalizací ulice, zdrátovanou elektrikou Prahu, prastarý Vyšehrad a regulování Vltavy — novostavbami nábřeží. A ručím za to, že mnoho venkovanů přejde na levý břeh vltavský a zabočí na Letnou, aby tam se podívali na nejnovější atrakci, na fotbal. Sport vnikl i do venkova a vše žije teď ve znamení zápasů a kopání. Politika, národní otázky stranou: hlavní věcí je, kolik bodů má „Slavie“ v zápase s nějakým německým klubem, nebo koho Frištejnský přepral. Bravo!
Stojíme opět na nábřeží, rakety srší do vzduchu, jedna hezčí než druhá; Hle, už zase jedna letí, jak krásné to hvězdičky! A teď koruna, ohnivá koruna svatováclavská, plná zářivých drahokamů, obestřená slávou minulosti . . . zhasla . . . škoda, přeškoda.
autor a ilustrace: Pavel Korber, kniha: Praha ve dne v noci, 1904
